Introvert v karanténě a na Tinderu

Jako jo, cejtím se sama. Ale nesvádím to na karanténu, koronu, pandemii, dvoumetrový odstup, zavřené hospody atd. Tohle je můj normální stav. Občas se prostě cítím sama.

Proto jsem se asi už postopadésaté uchýlila k aplikaci zvané Tinder. Ano, ta aplikace je na nic. Se samotou, v tom slova smyslu v jakém bych chtěla, mi nepomůže. Nabízí jen chvilkové rozptýlení a radost, když padne shoda. Z důvodů vám všem známých odpadají nyní skutečné schůzky. Z toho mám radost. Nikdo mě do nich nenutí. Nikdo mě s nimi neotravuje. Super vychytávkou, kterou teď Tinder zavedl jako novinku, je vybírání lokality ne na základě vaší skutečné polohy, ale na základě svobodné vůle. Na mapě si vyberete, kde chcete virtuálně být. Ukazujete se tak protějškům třeba na Madagaskaru a vybíráte si z kluků madagaskarských.

Nevím, co to je, ale mě to pořád táhne do Turecka. Zvolila jsem tedy Istanbul za své stanoviště. Když si píšu s Turkem, cítím v sobě jakýsi plamínek. Když se dívám na videa nebo fotky z Turecka, cítím v sobě teplo. Je mi trapně to takhle psát. Jenomže já to tak fakt mám. Co to je? Kdo mi tu prapodivnou přitažlivost implantoval do srdce? Žila jsem snad v jednom z minulých životů v Turecku? Znáte někoho, koho také takto přitahuje nějaký jiný kraj?

Rozdíly mezi randícími profily Čechů a Turků samozřejmě jsou. Turci vypadají mnohem starší. Po třicítce hodně rychle sejdou a ten, kdo vypadá o dvacet let starší než já, je ve skutečnosti v mém věku. To je ale obecně známo, že jižnější národy sesychají rychleji :-) A jak bezpečně poznáte, že randící profil patří Turkovi? Ano, občas tam propašují fotku Atatürka (otce všech Turků, zakladatele Turecké republiky)... Což je zajímavé, u nás si nikdo fotku TGM na profil nedává :-D Pokud narazíte na profil tmavovlasého muže s KOČKOU - je to Turek. Turci jsou milovníky koček. To jsem věděla. Ale že se s kočkami budou fotit a dávat si to na profil... No překvapilo mě to. Kam se na ně hrabou všichni ti naši Pepové a Jardové s právě uloveným kaprem :-))) Turků s kočkou je nepoměrně víc, než Čechů s kaprem. Turci se mnohem víc než Češi fotí ve slunečních brýlích. Jako jo, je to daný podnebím, ale i tak by se mohli trochu zamyslet. A zároveň má hodně tureckých kluků na profilu fotky z hor (sníh, lyže a tak) - to by člověk nečekal. Fotky na kole, na které jsem tak alergická, u Osmanů nefrčí :-)

Takto vypadá pár skutečných profilů. Atatürk forever <3

Když jsem v Istanbulu, padá mi jedna shoda za druhou. Ano, je to blbost, ale člověka to potěší. "Mečla" jsem se takhle s jedním veterinářem, který měl na profilu fotku s kočkou (duh) a s andulkou.

Chvíli mi vydrželo předstírat, že turecky umím. Je to totiž všude stejné. Muž - i ten turecký - začne slovem "ahoj", ten šikovnější navíc přidá "jak se máš?". A pak jedeme na vlně "odkud jsi, co děláš, jsi hezká, jsi vdaná, máš přítele, bydlíš sama?", to člověk s pomocí Google překladače zvládne, aniž by padlo jakékoli podezření. Narazila jsem na pár takových, co prostě anglicky skoro neuměli. Já si chtěla povídat, takže tam to hodně rychle skončilo. S jedním ze zdatných angličtinářů jsem si pak psala na Whatsappu. Hráli jsme takovou hru, ktará spočívala v pokládání dost zajímavých otázek. Např.: Chodit celý den s každou botou jinou, nebo být bez telefonu? Nebo: Navštívít 100 různých zemí za 100 dní, nebo za stejný počet dní jen 4 země. Bez ohledu na finance. Nebo: Být milována čtyřmi muži, ale nemilovat je, nebo milovat jednoho, kde on lásku neopětuje.  No ale pak už mě sral, protože se furt dožadoval fotek (fotek mě). Když jsem odmítala cokoli poslat, zeptal se mě, jestli si jako myslím, že jsem královna krásy nebo co. Tak jsem ho blokla.

Ovšem našla jsem tam jednoho moc hodného muže. Milej slušnej člověk. Byla to čirá radost si s ním psát. Ömer bydlí v Kayseri. Tímto zdravím čtenáře z tohoto města (Merhaba Kayseri!). Ömerovi jsem zjevně zlomila srdce. Mně se s ním fakt psalo dobře. Konečně někdo v klidu a normální. Ale tak na základě pár fotek a zpráv se přece nebudem hned pouštět do nějakejch větsích akcí. Kluk ale velká očekávání měl a já jsem mu je rozbourala hned v základech. Jsem mu řekla, že i kdybych přiletěla, až tahle hrůza skončí, tak ať od toho nic nečeká, že se bude jednat o ryze přátelskou návštěvu. To ho zničilo. Psal míň a míň, zkomíral jak plamínek ve větru. Ještě včera jsme si trochu psali, ale ode dneška už ho nechávám být. Chlapec do toho vkládal nějak moc nadějí a já byla moc drsná, upřímná, neromantická a pragmatická. Tak a teď jsem smutná a mrzí mě to. Měla jsem z něj dobrej pocit a psaní s ním mě neskutečně bavilo. Ale tak já se přece do Turecka stěhovat nebudu. Možná bych měla, když se mi tady tak nedaří. Nicméně mě to teď do toho Kayseri děsně láká. Nikdy jsem o tom městě neslyšela. Nachází se ve středu Turecka a co do počtu obyvatel se rovná Praze. Chci se tam podívat!!!