Turecké zážitky a vzpomínky na ně

Když tu teď jedu na turecké vlně, hodím vám sem článek, který jsem napsala vůbec nevím kdy, ale někdy před rokem 2006. Takže je to pěkná vykopávka. Nicméně to na stylu psaní vůbec není poznat :-) Sama jsem překvapená.

Říká se, že Turecko je země dvou světů, spojnicí dvou kontinentů a kultur.

Jak jsem tak seděla v letadle, i já jsem si říkala, že na tom určitě něco bude. Nedomnívala jsem se, že turecké obyvatelstvo chodí po hlavě, leč rozdíly, po kterých budu investigativně pátrat, se bezpochyby najdou. Přes uličku seděl muž, který mě záhy utvrdil v tom, že na těch Turcích opravdu něco bude. A po celý téměř tříhodinový let mě svým chováním ujišťoval, že mé pátrání se dočká plodů. Ano, byl to Turek. Bylo mu asi čtyřicet a cestoval ještě se dvěma přáteli. Na těch dvou nebylo nic zvláštního. Buď si povídali, četli, nebo jedli – zkrátka jako my všichni. I můj objekt pozorování se tvářil jakoby nic. Nebylo-li však v okruhu jednoho metru žádné letušky, vytáhl láhev whisky v papírovém sáčku zamaskovanou a pil dokud se zas letuška nepřiblížila. Alkohol měl za následek jeho velmi hlasitý projev, ale také neschopnost dokončit úkony jako najíst se či vyplnit dotazník kvůli SARSu. Muž však dojedl (polovinu zbytků poházel po zemi) a s mateřským dohledem celého palubního personálu úspěšně vyplnil i onen dotazník.

istanbulské náměstí Taksim, jehož středem projíždí ikonická tramvaj

Během pobytu v Istanbulu jsem se nevěnovala problému alkoholu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nevěnovala jsem se vůbec ničemu. Strach vyjít z domu mi nedovolil. Istanbulská doprava se mi stala noční můrou. Jet autem bylo o nervy, jak jsem se přesvědčila hned cestou z letiště. Na žádná pravidla silničního provozu se tu nehraje. Přednost zprava neexistuje. Místo tří vyznačených pruhů se jezdí v pěti. I z důvodu absence parkovacích míst jsme za památkami jezdili městskou hromadnou dopravou. A to byl právě ten kámen úrazu (taky :-))).

Jak vypadá jejich MHD? Jdete po silnici (chodníky se příliš nepoužívají) a najednou vám něco zatroubí u ucha. Á, minibus je tady. Chcete-li jeho služeb využít, zamáváte a on vám prostě zastaví. My jsme byli dva a to pro nás znamenalo jeden úkon navíc. Ještě než člověk zamává, musí bleskurychle sečíst počet volných míst, aby věděl, jestli vůbec má cenu na tento dopravní prostředek mávat. Minibus má totiž kapacitu pouhých dvanáct míst bez možnosti stání. A když už konečně sedíte, musíte zaplatit. Peníze pošlete po cestujících před vámi až doputují k řidiči. Řidič částku převezme a musí-li vám vrátit, ležérně se nakloní někam k podlaze, odkud loví potřebné mince, a přitom pořád docela dobře řídí. Vaše peníze se k vám dostanou stejným způsobem jako prve. Hned jak nahlásíte, že byste rádi vystoupili, musíte být připraveni honem vyskočit, protože takový minibus časem rozhodně neplýtvá.

Z přirozeného pudu sebezáchovy jsem navrhla, že bychom mohli raději jezdit taxíkem. Cenově to vychází velmi podobně. Ukázalo se ale, že má představa příjemné cesty žlutým autem, byla tuze naivní. Projevíte-li přání vystoupit, taxikář zastaví bez toho, aby se staral kde to bude. A jak už tomu tak bývá, zastaví přímo uprostřed silnice.

Opakované boje o holý život se mi staly denním chlebem. Rostoucí lhostejnost, jakou jsem předstírala vůči všem dopravním prostředkům, by si zasloužila ocenění. Přesto jsem ale věděla, že tohle nemůže dobře dopadnout. A taky že ne. Jednoho krásného dne jsme jeli na svatbu. Já, turistka nepoučitelná, vzala jsem si boty na vysokém podpatku. A když nadešel čas vystupovat, předběhla mě nějaká starší paní, takže jsem byla poslední, kdo chtěl opustit vozidlo. Řidič ztratil nervy a normálně se rozjel. Musela jsem vyskočit. Boty i já jsme přežily.

Nic, jako celý život, se mi před očima nepromítlo. Pochopila jsem ale jedno. Pochopila jsem, proč jsou Turci vesměs štíhlí, ač se jejich zákusky dělí na sladké a ještě sladší a jejich pokrmy na tučné a mastné.

baklavárna