Jak jsem začala malovat a zatím nepřestala

Jak jistě víte, sportu neholduji a televizi nemám. Co tedy dělám ve svém volném čase? Čumím na Netflix. Ha ha ha. Také si čtu. Několik knižních článků mi tu vyšlo. Teď jsem například přečetla výbornou knihu Vzdělaná. Tento článek však bude o vysoce umělecké činnosti. O malování.

Jsem se hecla a konečně jsem dala dohromady fotky téměř všeho, co jsem v poslední době namalovala. V koši toho samozřejmě skončilo víc než v deskách, kam si dávám ty obrázky, které za něco stojí. A malby, ze kterých se nakonec staly jen papíry na zkoušení, ani nepočítám. Jako malá jsem chodila na kreslení a na zakládce jsem výtvarku považovala za jeden z těch normálních předmětů, které mi dávaly smysl, protože nešly proti mé přirozenosti. Jenomže jak člověk roste a stárne, dělá stále více toho, co musí, a co vlastně nesnáší, až mu na to, co mu jde a co ho baví, nezbývá času a sil. Pak na to tak nějak pozapomene. V nejlepším případě je z toho jen vzpomínka.

Jenomže já na to tak úplně nezapomněla. Mé umělecké sklony nebyly zardouseny. Před pár lety jsem se dvakrát přihlásila na kurz olejomalby technikou Boba Rosse. Tohle je naprosto úžasná věc a všem doporučuju. Za jeden jediný den máte namalovaný krásný obraz. Stojí to sice 2 500, ale domů odejdete s velice pěkným vlastnoručně namalovaným obrazem. A tak mají naši v ložnici kalu a v obýváku pandu. Uvažuju, že bych si ještě do třetice mohla dát jeden obraz. Fotky těchto svých olejomaleb bohužel nemám, ale povzbuzena svým úspěchem, přihlásila jsem se na něco dalšího. Do jiného ateliéru a na jinou techniku. Vybrala jsem si akvarel. Taky jednodenní workshop (na žádné pravidelné kurzy já chodit nemůžu, po práci sotva lezu a zbývá mil sil akorát tak na zapnutí myčky a čumění na Netflix) a hurá, na světě byl můj první akvarelový obrázek.

Technika se mi zalíbila a chtěla jsem toho namalovat víc. Následovala tedy koupě akvarelových barev, štětců a akvarelových bloků. Od té doby se snažím namalovat něco pěkného a občas se mi to i povede. Mojí nejserióznější zakázkou byl dnes tolik populární věnec jako svatební obraz pro kolegyni.

Dále vám představím například Králíky z klobouku, svatební pozvánky a Kamarádku velrybku.

Nejlépe se mi maluje na malý formát. Čím menší štětec a papír, tím lépe. Kupříkladu velryba je namalovaná na papír velikosti pohlednice. Bloky s akvarelovým papírem se dají sehnat za levný peníz i u Tigera. Právě i ty pohednicového formátu. Tiger ovšem nabízí papíry jen bílé a mně se víc líbí ty do žluta.

Inspirace je všude nepřeberně. Vidím něco na YT nebo IG a říkám si, jo, tohle namaluju. Tohle si řeknu aspoň jednou denně :-) Kolikrát to vůbec nedopadne. Nepovede se. Musí na to být nálada a místo. A já teda potřebuju i důvod. Většinu svých malůvek jsem rozdala. A ty, co jsem nerozdala, mám v šuplíku. Nevím, co s tím. Nikdy se mi to nelíbí natolik, abych si to věšela doma na zeď. Vždycky mám v hlavě jasně daný obraz toho, co chci namalovat. Skutečnost se pak liší, protože tak dobrá, jak by si můj mozek představoval, fakt nejsem, a tím pádem jsem pak s dílem nespokojená.

A aby toho nebylo málo, pustila jsem se do akrylu. Jelikož akvarel mám zmáknutý, že jo :-))) No a tak jsem si nakoupila špachtle a plátna (barvy a štětce jsem dostala k Vánocům) a vyšvihla jsem dva obrazy. Byli to chudáci. Položila jsem je ke kontejnerům a on si je někdo vzal... Chce to nepolevovat a zkoušet dál. Musím zjistit, co mi jde, jak přesně se ty barvy chovají, jak vypadají tahy štětcem a jak funguje roztírání barev špachtlí. Každopádně jsem se teď vzmohla na nový stůl, který se dá rozložit, takže můžu mít klidně část plochy na malovaní a druhou na jídlo nebo na home office. Mé první akrylové pokusy probíhaly totiž na zemi. Budu se tedy snažit, aby můj další článek o malování obsahoval už i nějaký ten zveřejnitelný akryl. A hle, hned mám důvod ;-)