Jak jsem byla v Polsku a bylo to žůžo dobrodrůžo

V červenci jsem nastupovala do nové práce a tak jsem si chtěla v červnu ještě honem rychle někam vyjet. Ve hře bylo Slovensko, ale kamarádka nemohla. Tak nastoupil plán B a tím byla polská Wroclaw.

Který Čech by jel dobrovolně jen tak do Polska? No moc nás asi nebude. Ale když já potřebovala na chvíli vypadnout. Potřebovala jsem změnu scenérie, když už to konečně šlo a dokud to šlo. Teď jsem ve zkušebce, že jo. A to pozor, zkoušejí mě ne tři měsíce, ale šest! A Polsko je blízko, je levný, ve Wroclawi jsem ještě nebyla... A měla jsem tam toho egyptského milence. Hahaha.

Našla jsem si parádní hotel přímo v centru. Byly to apartmány ve staré budově zařízené pěkně postaru. Vypadalo to tam jako v takových těch filmech, kde je furt tma a všichni tam jsou divný. Mělo to prostě kouzlo. A balkón. Doma balkón nemám, takže beru zásadně jen hotelové pokoje s balkónem. K tomu jsem si koupila jízdenku na bus, páč vlak tam bohužel nejezdí, naházela do kufru pár šatů, a vyrazila vstříc novým zážitkům.

královské lože

Jízda autobusem, ač trvala pět hodin, se dala zvládnout. Záchody byly sice zamčené a k jejich odemčení došlo až hodinu před cílem, když jedna polská cestující seřvala řidiče, ale já záchody v autobusech nesnáším, takže jsem stejně byla připravená na to, že to prostě nějak vydržím. A taky že jo. Nádraží ve Wroclawi je v nákupním centru, takže záchody byly krásné, bylo jich tam hodně a byly zadarmo. Pak jsem hupsla na tramvaj, vystoupila na Jana Pawla drugego a do 20 minut jsem byla na hotelu, kde na mě čekalo příjemné překvapení. Uvítali mě tam se slovy, že dostávám upgrade, čili lepší pokoj a to za stejnou cenu. Já si totiž rezervovala ten nejlevnější apartmán - místo postele měl jen rozkládací gauč. Jsem si říkala, že co, že na tři noci mi to stačí. Takže jsem dostala apartmán velikosti svého pražského bytu s normální postelí, jídelním stolem, gaučem, dvěma křesly, dvěma balkóny, předsíní a kuchyní. Ten můj původní pokoj totiž procházel renovací.

V sobotu jsem si prošla centrum a musím uznat, že je to moc pěkné město. A když to říká Pražák, tak už to něco znamená. Zašla jsem si i do tržnice pro ovoce a byla jsem mile překvapená, že mě nikdo neotravoval (neoslovoval), nic mi nenabízel a neukazoval. Jako já vím, že Polsko není Egypt, ale třeba i na Slovensku se s vámi snaží komunikovat, aspoň na vás minimálně zkusí "páči sa" - vždycky mám sto chutí odvětit "nie, nepáči" :-))) Takže jsem se tam tak poflakovala... U Odry bylo super posezení. Takové kójičky s obloukovou pergolou.

Pěkně jsem si tam lebedila, sundala jsem si boty (páč jsem měla tenisky a bylo vedro) a sosala shake smietankowy. Jo a taky jsem byla v tzv. papucháriu (Papugarnia), kde mají dvě patra volně létajících papoušků. Papoušci jsou krásní, uřvaní, lidí se nebojí, můžete je krmit. No dobrý, ale mě jeden klovnul do prstu pod nehet do krve a druhý mi lehce rozkloval popruh od kabelky :-D

Rynek Glówny

Na neděli jsem měla naplánovanou zoo, jenomže bylo vedro na padnutí, tak jsem se rozhodla plán změnit na oběd a kino. Vyrazila jsem jen tak směr náměstí a že si tam prostě někam sednu. Zabočila jsem do jedné z uliček, která měla hodně zahrádek, takže bylo jasný, že tam něco najdu. A světe div se - no já se teda divila dost - narazila jsem na českou restauraci!!! Pepik Pub. Motiv Švejka, na dveřích česky napsaná otvírací doba, uvnitř hrálo rádio Blaník, číšník mluvil česky a já si dala svíčkovou (a to maso ani knedlíky normálně nejím). No prostě czeskie piwo, przyjemna atmosfera, mila obsluga :-) Bývala bych si ještě dala i horké maliny, ale přecijenom tou svíčkovou se člověk dost zaplácne. Na hotelu jsem si dáchla a pak šla do kina na Emmu (blbost!).

U Pepíka

No ale teď už konečně k poslednímu dni, kdy se odehrálo to nejzajímavější. Autobus mi jel až v půl druhý, takže jsem mohla v klídečku vyspávat, no stress. Tak si tak spím, na té královské posteli, v noční košili s králíkem, když tu náhle někdo klepe na dveře. Než jsem vůbec stihla vyhodnotit situaci a dojít k nějaké reakci, slyším, že se dveře otevřely. Vylezla jsem z postele a koukám, že ve dveřích stojí pán. Nějaký údržbář nebo co. Se chudák začal omlouvat jak pominutej a já se ho ptám, co jako potřebuje. Tak prej gřejnik elektryčny. Ok, ukázala jsem na místo, kde elektrické topení stálo, pán ho popad a odešel. Když už jsem byla tak pěkně probuzená, mohla jsem se rovnou nasnídat. Předchozí den jsem si dole v krámě koupila nějaký koláček. Stojím u balkonových dveří, jím koláč a koukám, jak nám to parádně prší. To budou mít zemědělci radost. Překvapilo mě, jak je ten obyčejně vypadající koláč dobrej. Podívala jsem se na něj - a to už jsem byla skoro v půlce - no a koukám, že koláč je pokryt mravenci (navíc živými). Samej Ferda. Koláč letěl do koše a já mohla začít balit. Jak jsem si nosila věci z koupelny, upadl mi na dlažbu parfém. Sklo se roztříštilo, v pokoji to pěkne zavonělo. Paráda. Znamení, že už tam nemám nikdy jezdit, nebo naopak, že někdo nechce, abych odjela. Teď už vím, že to první.

Lilo jak z konve, tak jsem si na nádraží zavolala Ubera. Dala jsem záchod a shopping a stejně jsem tam byla děsně brzo. Když už to byla konečně jenom půlhodinka do odjezdu, informační tabule o mém spoji stále mlčela. Chodila jsem tam jak bludnej Holanďan. Uši našpicované, jestli někde neuslyším češtinu, že bych se zeptala, nebo aspoň získala pocit, že jsem tam opravdu správně. Co když jsem na nádraží jen místních spojů a zahraniční jsou někde jinde?! Pak jsem zmerčila chlapce, který tam také zmateně pobíhal a na mobilu mu svítilo něco velmi zeleného, čili Flixbus. Oslovila jsem ho. Byl to cizinec, ale jel taky do Prahy. Šel se zeptat na informace a tam mu řekli, že to přijede. Přijelo to s půlhodinovým zpožděním. Na tabuli se neobjevilo nikdy nic a do Prahy jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Další zpoždění jsme nabrali zastávkami u pumpy. Toalety v autobuse byly totiž jak jinak než zamčené.

Další den jsem sepsala stížnost, jak do hotelu, tak na Flixbus. Hotel mi nabídl při příštím pobytu noc zdarma a láhev vína. A Flixbus mi zas nabídl padesátiprocentní slevu na jakoukoli cestu během následujících tří měsíců. Jak se říká: líné prsty na klávesnici - holé neštěstí. Škoda, že už tam nikdy nepojedu.