Vzpomínky na kulturu

Tak máme zase po ptákách. A to si pamatuju, jak jsem koncem června přijela do Polska, tam ještě všichni v rouškách, a já se jim v duchu smála, že jaký amatéři. Pak jsem si volala s kámoškou z USA a ona, že nikam s manželem nechoděj, jenom na procházky. Jsem se jí vysmála, že v ČR už žádná pandemie nikoho nezajímá, zahrádky jsou narvaný a jedeme dál jako by se nic nestalo.

Nechci tady řešit, co se mělo a nemělo, co bylo špatně tehdá, co je špatně teď, a že nejhorší je, že zavřeli hospody. Takže jen taková zajímá vsuvka. Všimněte si, že v češtině se slovo restaurace moc nepoužívá. Prostě je to hospoda, protože pivo a chlast. Nezávisle na sobě jsem zachytila jedno video od Argentinky a článek, kde citovali Němce, ve kterých bylo řečeno, že hospodská kultura je v Česku tak silně rozvinutá proto, že hospody jsou místem, kde se Češi scházejí, nemohou se totiž scházet doma, mají malé byty. To mě překvapilo. Já měla za to, že naše byty jsou co do rozlohy stejné jako všude jinde. Prostě každý má takový byt, jaký potřebuje a jaký si může dovolit. Tak asi neee no.

Pojďme se teda podívat, kolik jsem toho, co se kulturního vyžití týče, za poslední týdny před uzavřením kin, divadel, muzeí atp., stihla.

VÝSTAVA

Výstava Národního muzea, Sluneční králové, byla hojně propagovaná, a obecně byl kolem toho velký hajp. Egypt asi ani marketing nepotřebuje. Cokoli tam vyhrabete, je to poklad :-D No ale tohle, co máme teď u nás, to tu prý ještě nebylo. Nerozumím tomu, nejsem žádný egyptofil. Zklamalo mě, že polovina exponátů byla z Náprstkova muzea a že nešlo poznat, které z těch skvostů jsou skvosty s velkým S.

Na druhé straně se mi velmi líbilo, jak to měli udělané. To mě vždycky na výstavách baví snad nejvíc. Že nestačí dotáhnout sarkofágy, obrazy, vázy. Ne, vy to tam ještě musíte nějak uspořádat, vytvořit k tomu scénu a kulisy. Já něco takového dokážu ocenit. Umět připravit interiér tak, aby to bylo hezké, zajímavé a aby se to hodilo k tématu, to není jen tak. Chlapečkovi, co si tam s otcem hrál na schovku, jsem chtěla jednu moc a moc ubalit, kazili mi kulturní zážitek, hulváti, ale udržela jsem se :-)

A kolik tam bylo lidu. No jéje. Fajn místo pro coronku.

Já tam šla ze dvou důvodů. Prvním byla historie té výstavy. Takové roky se to v Praze snažili uspořádat. Nejdřív jim to ale zhatila naše Sametová revoluce, pak v Egyptě Arabské jaro a pak letos v březnu corona. Smolná výstava. Druhým důvodem bylo Národní muzeum jako takové. K návštěvě Národního muzea totiž nepotřebujete důvod. Národní muzeum je nádherné. Mám to tam ráda. Od fontány, přes záchody až po bistro. V bistru jsem si dala chlebíček a limču. Ke stolku naproti si sednul nějaký Egypťan. Vůbec na mě nepromluvil! Nechápu :-D Myslela jsem, že mi prozradí nějaké zajímavosti a fun facts.

Fun Fact ode mě: Věděli jste, že v Národním muzeu je i výstava roušek? Pamatujete, jak jsme byli šikovní, pomalu celý národ šil roušky a celý svět si z nás bral příklad? No tak i na ty časy máme v Muzeu památku.

DIVADLO

V Divadle Na Jezerce jsem byla na Naprostých cizincích. Když jsem to viděla v kině, hrozně se mi to líbilo. Sejde se parta kamarádů (párů) u jedněch doma a jednoho z nich napadne, že si zahrají parádní hru. Když někomu zazvoní telefon, musí to vzít a dát to nahlas. Stejně tak se musí nahlas přečíst veškeré smsky a emaily, které účastníkům během večera přijdou. Co všechno tam vyjde najevo, to si ani neumíte představit. Film byl úžasný a divadelní hra taktéž. Konkrétně naše představení bylo zajímavější ještě tím, že na poslední chvíli vypadl jeden herec, tak za něj musel zaskakovat režisér. Ten (chudák) neuměl text, celou dobu držel v ruce scénář. Vůbec to ale ničemu nevadilo. Hrál výborně s tím, že občas kouknul do papíru.

Kutloch aneb I muži mají své dny. Tak se jmenuje hra Studia Dva, kterou jsem také ještě stihla vidět. A nelíbila se mi. Plytké zbytečné tlachání čtyř mužů v kutlochu v nákupním centru, kam se chodí zašívat, zatímco jejich manželky zběsile nakupují. Já teda nevím, ale fakt chodí lidé nakupovat v páru? Jakože žena lítá sem a tam a muž ze zoufalství hledá, kam by se schoval?

Hrál tam Bob Klepl. Což je vtipný člověk. Jako host talk show. Ale viděla jsem ho v dalších dvou hrách a pokaždé zklamání. Už dlouho chci hrozně vidět Líbánky na Jadranu, kde opět hraje Klepl, takže se obávám, že to zase bude fail.

V Kutlochu se mi ale líbila jedna hláška. "Muži jsou jako PC...bla bla, nevim, nepamatuju si, co tam bylo dál. Kdežto ženy jsou jako Mac. Drahé a kompatibilní jen mezi sebou."

KINO

Od pondělí měla kina utrum, tak jsem v neděli nelenila, natáhla gumáky, popadla chlebník, a letěla do Cinema City. Šla jsem na Bábovky. Přišlo mi to z té nabídky tak nějak nejzajímavější - asi hlavně proto, že jsem to četla.

Úplně nejvíc mě nadchlo... Ne, nebyl to film, Nadchlo mě, že na pokladně vůbec nikdo nebyl. Vstupenky se kupovaly přes automat. Konečně. Takových příjemných věcí díky té pandemii najednou existuje. Je možné, že ty automaty tam jsou už dávno. Nevím, do multiplexů moc nechodím. Teď jsem si ale chtěla i trochu zašopovat, tak proto kino v obchoďáku. A proč jsou automaty super? Protože si tam můžete v naprostém klídečku a pohodě vybrat film, čas, řadu a místo (hlavně řadu a místo), aniž byste se s tím museli někomu svěřovat a někoho snad, nedejbože, svými přáními obtěžovat :-)

No ale co vám budu povidat. Bábovky fakt ne. I kdyby to šlo, nechoďte na ně. Při sledování filmu se mi z knihy nevybavilo vůbec nic. Třeštíková má ty knihy vždycky nabité postavami, s čímž při tom čtení vždycky dost bojuju. Evidentně s tím bojovali i tvůrci filmu. Film působí jako taková ta nic moc komedie, na které jsme poslední dobou od českých filmařů zvyklý. Vtip je v tom, že to komedie být nemá. Kdo to neví, tak odchází z kina s pocitem, že to teda nebylo moc vtipný. Je tam spousta postav, dějou se jim různé věci, moc se to neprolíná, já nevím prostě. Nic moc. Odnesla jsem si z toho, že život je jedna velká depka, každej každýho podvádí a všechny vztahy jsou na hovno.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

A teď k čemu vám je takový článek? Kultura je zavřená. Autoři tohoto blogu si to uvědomují a proto vám přinášejí tipy na zábavu podobného ražení, která se dá provozovat i za současného stavu, poněvadž se dá dělat z domova.

KINO DOMA

Ne, toto není vtip. Skutečně to jde. Mrkněte na Moje kino live. Fakt to funguje. Já to včera vyzkoušela. Vyberete si z programu, koupíte vstupenku, na čež vám přijde odkaz na film. Jedná se o živé streamování, takže film běží jen v daný den a čas.

Včera dávali makedonský dokument Země medu. Chtěla jsem to vidět už dlouho a teď mi to najednou spadlo do klína, resp. do obýváku. Sešlo se nás tam 150. Před i po filmu se můžete věnovat komunikaci s ostatními diváky prostřednictvím chatovacího okna. Díky tomu jsem se od pořadatelů dověděla množství zajímavostí spojených s tímto filmem. Film to byl úžasný. Tento naopak můžu vřele doporučit.

V jaké bídě tam ti lidé žijí (včelařka a její sousedé), to mě úplně šokovalo, a navíc věčně pobodaní od včel. Tam se úplně zastavil čas. A pak ten kontrast, kdy se hlavní hrdinka vydá prodat med do Skopje... Dokument vznikl náhodou. Filmaři chtěli původně natočit film o místní řece. Když v horské vesničce objevili místní včelařku, své plány změnili.

Medík z Honeylandu si lze objednat a tím přispět včelařům z filmu a místní komunitě. Dost o tom uvažuju.

Další stream, na který se chystám, je Terapie sdílením. Na to už jsem chtěla jít taky dlouho, protože to má pozitivní ohlasy, ale vlastně se mi nechtělo. Nechtělo se mi fyzicky nikam chodit. A teď se na to můžu podívat doma, cha. Kdo si počká, ten se dočká :-)

KNIHA

Čtení knih jsem určitě neobjevila až kvůli tomu, že zavřeli hospody a fitka :-) Čtu vesele dál. To není žádná novinka. A protože vím, že čtete i vy, mám tu pro vás jeden tip. Mengeleho děvče. Skutečný příběh židovské Slovenky. Je to neskutečně dobře napsané. Je jen málo knih, o kterých můžu říct, že jsem je nedokázala položit. Toto je jedna z nich. To, co Viola zažila, co všechno se o Mengeleho praktikách dověděla, na jaké lidi narazila, jaké náhody ji potkaly, o koho všeho přišla. To všechno je v knize. Další neuvěřitelný příběh štěstí v neštěstí.

NETFLIX

Jo, zlatej Netflix. Kámoš nejen na večery, ale i na obědové pauzy a bezesné noci. Seriál Love mě bavil. Náhodné seznámení slušňáka a drsňačky. On pracuje ve filmových studiích jako učitel dětských herců. Je to rozumnej inteligentní kluk, samozřejmě nerdík. Ona je alkoholička a sex and love addict :-))) Jmenuje se Mickey a je úplně mimo realitu. Má spolubydlící - slušnou dívku z Austrálie. Mickey bych nesnesla ani jako spolubydlící, natož abych s ní chodila.

Emily in Paris. Seriál, jehož děj se odehrává v Paříži. Jak již sám název napovídá :-D Díky tomuto seriálu se chci tak na rok přestěhovat do Paříže. Protože jak oni to natočili, ty záběry, kavárny, uličky, její byt, její výhled z bytu. Všechno to chci. A to nepočítám všechny ty krasavce, co tam hráli. Taky tam skoro všichni kouří. I to je mi sympatické, patří to k bohémství. Bavila mě ta její americká hlavinka plná nápadů, akčnosti, korektnosti, týmovosti a pozitivních myšlenek v kontrastu s evropskou upřímností bez přetvářky, beze snahy o umělou dokonalost.

KAVÁRNA

A abych tu na závěr měla ještě nějaké pěkné fotky a abych se přiměla vylízt z bytu (mně venek vůbec nechybí, ale prý je to zdravé), tak jsem si dnes zajela do Vršovic na kafe. Botanica Coffee Truck se to jmenuje. Kávu jsem si nedala, protože se mi tam na ni nechtěla stát fronta, a protože kávu stejně nepiju. Ale návštěva i tak stála za to. Je to tam ještě hezčí, než jak jsem to znala z fotek z instáče. Dá se tam i sedět v takových různých zákoutích, je tam i květinářství jako bonus, ale jak říkám, bylo tam plno lidu, takže jsem to pojala jen jako návštěvu na čumendu. Stejně si myslím, že si tu návštěvu minimálně ještě jednou zopakuju. Jsem zvědavá, jak si to vyšňoří na Vánoce.