Nudíte se? Pořiďte si hlemýždě

Už je to měsíc, co žijeme s nalezencem Bertíkem ve společné domácnosti. Nechce se mi věřit, že stále žije. Hybernaci ať veme čert. Mrňous byl z chladné ložnice přestěhován na území příjemnějších teplot a to do kuchyně.

Pacholek se má celkem k světu. Sice jsou dny, kdy nevyleze z ulity, ale to je asi normální. Zaleze si na nejtemnější místo, které má pod kůrou, a tam si nerušeně chrupe. Místo původně trávy (která teď stejně není) mu dávám na dno sklenice zeminu, kterou jsem tu měla na kytky. Vhodný substrát jsem ještě nekoupila. Ten chci pořídit až bude mít Bertík nové bydlení ve formě terária.

Jak jsem se dostala ke šnekovi si můžete přečíst v předchozím článku.

Docela jsem zvažovala, jestli do něj takhle investovat. Kdyby měl dostat terárium, tak pak i nějakého kamaráda, ať není úplně sám. Ale nějak samu sebe nevidím jako chovatelku hlemýžďů. Přecijenom je to taková zábava pro děti, kterým rodiče nic jiného nedovolí. Jenomže já si taky žádné opravdové zvíře nedovolím. Pes se musí furt venčit, kočka všechno rozdrápe a pták zas řve a musí se kvůli němu instalovat sítě do oken (a to i kvůli kočce). O destruktivních sklonech králíků ani nemluvím.

Nicméně, když už toho pacholka mám, tak ho přece nenechám strávit život ve sklenici přiklopeného cedníkem. Ano, tak teď žije. Ve sklenici o průměru deseti centimetrů. A na mráz ho nevyhodím, to bych ho poslala na smrt. Bertíček je noční živočich, takže když se výjimečně probere, je to večer a to bývám doma (stejně tak jako přes den :-))), takže mu dávám volnost a může se plazit, kde chce. Takové venčení trvá dvě až čtyři hodiny, takže to chce tak dva filmy. Sice je pomalý, ale on se nezastaví. Že by se rozhlédl po okolí, popřemýšlel nebo si snad odpočinul? Ani náhodou. Jede non stop. Když už se pak stane, že nemůže, tak zčistajasna, uprostřed cesty, zatáhne tykadla, pak nohu, zaleze celý do ulity a dobrou noc.

Papá okurku. Když už je tedy někdy vzhůru a chce se mu chvíli stát na místě a najíst se. Hlemýždi mají v ústech jakési struhadélko, kterým si potravu strouhají. Drobné zoubky se jim permanentně obnovují. Šneci nemají sluch, což je taky zajímavá informace. Takže si může v klidu spát a nic ho neruší. Co se zraku týče, tak šnek vidí jen tak nějak orientačně. Také je zajímavé, že většina šneků má ulitu pravotočivou. Existují druhy s ulitkou levotočivou, ale ti jsou v menšině. I taková ulita potřebuje stavební materiál a tím je vápník, jehož zdrojem je v případě šneků v zajetí sépiová kost. Bertík se té své ještě nedotkl.

Před několika týdny jsem kontaktovala Tomáše Protivu, což je náš přední chovatel plžů, který je pro své zajímavé druhy hlemýžďů velice vyhledáváným i zahraničními chovateli. Poslala jsem mu fotku nalezence s tím, že mi přijde, že nežere a co s ním. Napsal mi, že je to druh z jižní Evropy a měl by žrát okurku nebo salát. Posléze jsem se ještě přidala do jedné šnečí skupiny na Facebooku, kde jsem zveřejnila Bertíkovu fotku s dotazem, jestli někdo neví, co je to za šneka. Přišla mi reakce, že by to mohla být Otala lactea. Český název tohoto druhu jsem nenašla. Dle dostupných informací v angličtně je původním místem výskytu těchto šneků Evropa a severní Afrika.

Jak vidíte na fotkách, Bertíček je výstavní kousek. Je sranda ho pozorovat. Vleze téměř na všechno. Tykadla vytažená na maximum. Nic ho nezastaví.