Bejvák za všechny prachy (a nervy)

Když jsem si sehnala vlastní bydlení, musela jsem ukončit své bydlení v podnájmu, což znamenalo zavolat panu majiteli. Byl to divný pán, který požadoval platbu nájemného v hotovosti. Vždycky jednou za měsíc přijel a já ho musela pustit dovnitř. K přebírání peněz mezi dveřmi se moc neměl. Musela jsem kvůli němu uklidit, byla jsem unavená z práce a on u mě vždycky tak dvě hodiny oxidoval. Sice mi skoro pokaždé vyčistil odpad ve sprše nebo třeba otevřel sklenici se zeleninou, na kterou já neměla sílu, ale stejně mě sral. Pokaždé mi vykládal nějaké divné příběhy, které byly o tom, jak nesnáší zvířata, ženy a lidi vůbec.

Byt jsem měla přes makléřku, která bydlela v tom stejném domě. Když pak tedy za mě hledala náhradu, musela jsem jí dát klíče, aby mohla můj byt ukazovat případným zájemcům. Nová nájemnice se naštěstí našla rychle. Slovy makléřky byla veselá a baculatá jako já! Ani tentokrát jsem se nesnížila k fyzickému násilí. Pak, když už jsem byla odstěhovaná, mě ještě majitel s makléřkou otravovali, že jsem nevymalovala a neumyla okna, a chtěli peníze jako kompenzaci. Nic jsem jim nedala.

S ohledem na to, že jsem to měla blízko do práce a v okruhu 5 minut pěšky bylo nákupní centrum, pošta i knihovna, to bylo fajn bydlení. Tenkrát jsem za to byla ráda. Teď jsem zas ráda, že už je to za mnou. V novém bytě jsem si žila, jak nejlépe se dalo, a pořád jsem si opakovala, že můžu bejt ráda, že mám elektřinu, vodu a internet. A hlavně už mi tam nikdo nelez pro ten zasranej nájem. To byla děsná úleva. Taky jsem si užívala, že mám normální sporák se čtyřmi hořáky a dokonce i troubu. V předchozím bytě byla jednoplotýnka, trouba žádná a lednička o nic větší než takové ty hotelové (na mrazák se vešly dvě kuřecí prsa a jinak nic :-))). Bylo vidět, že to rekonstruoval chlap.

Všechy smlouvy a veškeré papírování jsem řešila přes finančního poradce, což byl bratr kolegyně. Nerada jsem se s ním scházela, nerada jsem s ním telefonovala. On furt mluvil! Nemám ráda tyhlety lidi, co v jednom kuse mluví a přitom nemají co říct. No ale tak dobrý. Zařídil a udělal vše, co jsem potřebovala. Když jsem s ním pak chtěla probrat blížící se konec fixačního období a fixaci novou, vůbec neodpovídal. Moje chyba - kontaktovala jsem ho přes email a on psaní nezvládal. Psaní totiž není mluvení. Třeba i někdy odpověděl, resp. reagoval slibem, že se ozve, ale nikdy se tak nestalo. Když jsem se párkrát přemohla a zavolala mu, stejně to nezved. No ale pak jsme se konečně spojili a on dělal jakoby nic, vysmátej jak lečo. Já mu řekla, že už s ním nechci nic mít. Že tři roky nereaguje, takže ať jde do háje. A on se mě zeptal, jestli nedělám na finančním úřadě. Já že ne. On že to je dobře, protože neumím počítat, jsou to totiž dva roky. Řekla jsem mu, že urážet se nenechám a hovor jsem ukončila. Loni, když jsem byla na dovolený, mi denně volal. Nezvedala jsem to.

Pak mi napsal email. Potkaly se u mě krize jak pracovní, partnerská i osobní a navíc všechny najednou. Bohužel se ti nemůžu dovolat...asi mám staré číslo. V případě, že už dále nechceš se mnou spolupracovat, chtěl bych tě poprosit, abys mi to dala vědět. Dala jsem mu to vědět.

No a pak přišel pořádně hnusný šok. Jako blesk z čistého nebe. Na to nikdy nezapomenu. Bylo září, já byla na služební cestě v Chomutově, když tu mi zvoní telefon. Volala předsedkyně SVJ, že jim bývalá majitelka dluží na poplatcích. Bylo to nějakých 20 000. Možná 30, 40. Už nevím.* Mám totiž takovou poruchu a čísla si nepamatuju. Mně se zastavilo srdce, krve by se ve mně nedořezal. Byla jsem z toho stěhování a začátků v novém bytě finančně i psychicky vysátá a teď ještě tohle. Paní předsedkyně mě uklidňovala, že po mně to chtít nebudou, jen mi volají, jestli nemám na bývalou majitelku nějaký další kontakt, který oni nemají. Dala jsem jim, co jsem měla, ale stejně mi bylo do breku. Nechtěla jsem už vůbec nic s nikým řešit. Druhý telefonát od SVJ na sebe nenechal dlouho čekat a to už mi nebylo jen do breku, to už jsem se fakt rozbrečela. Paní předsedkyně se totiž poradila s právníkem a situace byla taková, že zrovna od toho roku 2015 začal platit nový občanský zákoník, podle kterého se dluh už neváže na majitele, ale nově na nemovitost, která teď, i se svou pohnutou minulostí, patřila mně. Já bohužel vůbec nevěděla, že si mám u SVJ zjistit, jestli na bytě nevázne nějaký dluh. Mě vůbec nenapadlo, že se mě může nějak týkat, co kdo v minulosti platil nebo neplatil. Jediným světlým bodem v tomto hororovém příběhu bylo to, že v kupní smlouvě, kterou bývalá majitelka podepsala, stálo, že prodávající tímto stvrzuje, že na bytové jednotce nevázne žádný dluh.

Bývalá majitelka byla falešná kráva (To ona nechala zrekonstruovat byt jen tak na oko. Jen aby na fotkách a při prohlídce jakž takž vypadal. To ona je zodpovědná za podlahu, kterou jste viděli v minulém článku.) a navíc žila v zahraničí. Takovej ten typ, co furt mele a mele, vykrucuje se, lže, na všechno má odpověď, za nic nemůže a působí děsně sebevědomě. Měla jít do politiky. I od předsedkyně SVJ jsem se dověděla, že paní nebyla z nejdůvěryhodnějších. Pronajímala to prý nějakým lehce zaostalým a chtěla po nich děsné peníze. Sousedka mi říkala, jaké tam zažívali čoro moro. Když tu ještě byl starý výtah s těmi třískacími dvěřmi, tak se mohli zbláznit. Na chodbě řev, bitky mezi Ukrajinci. Já pak pod vanou našla stříkačku. Sousedka je ráda, že tu teď konečně bydlí někdo slušný.

SVJ sice po mně ty prachy nějak drasticky nevymáhalo, ale chtěli je, to je jasný. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak z tý babizny ty prachy dostat. Vůbec jsem se s ní nechtěla bavit. Při předání klíčů jsem myslela, že ji vidím naposledy, a byla jsem za to ráda. K čemu by to bylo, kdybych jí zavolala? Já bych jí dokázala říct jen jedno. Dlužíte peníze SVJ, zaplaťte to. Navíc smlouvu, kde je napsáno, že všechny závazky související s bytovou jednotkou jsou vyrovnány, jste podepsala. Ona by na oplátku spustila nekonečný vodopád pohádek a litanií. A když mi takhle někdo mele z cesty v přímém přenosu, tak já vůbec nevím, co s ním. Já s takovými lidmi mluvit neumím a ani nechci. Takže jsem si vzpomněla na svoji spolužačku ze základky a požádala ji o pomoc. Vím, že jiným kamarádkám už s něčím pomohla, tak jsem si říkala, že tohle je cesta. Je advokátka a já prostě žádného jiného advokáta neznala. Chytla jsem se toho jak tonoucí stébla. Svitla mi naděje.

Ó, jak jsem se mýlila. Ze Zuzanky se vyklubala pěkná kráva. Případu se ujala, že jasně, není problém. I začala si s bývalou majitelkou a s SVJ dopisovat. Za každý email a dopis si účtovala nemalou částku. Já mezitím byla asi půl roku bez práce. Jenomže Zuzanka neměla slitování. Že ona má přece dvě děti. To je fakt argument. Já jsem jí je přece neudělala. Bývalá psycho majitelka sice něco málo nakonec zaplatila, ale dopisování nepřestávalo a já za právnické služby platila dál. Bohužel to vypadalo, že se věc nikdy nevyřeší a že to vlastně ani není v Zuzanině zájmu. Proč by chtěla, aby to skončilo, když takhle přece může inkasovat donekonečna? Rozhodla jsem se, že to musím ukončit, že to chce vyměnit právníka.

Novou právničku jsem našla na Facebooku :-))) No fakt. Ve skupině té oblasti, kde bydlím. Jedné paní před důchodem se mě zželelo. Byla úžasná a sedla mi i jako člověk (narozdíl od té šílené Zuzany). Všechno si nastudovala a případ převzala. Zuzaně jsem oznámila, že s ní končím, za ty poslední bláboly, že jí už nezaplatím a že mi měla rovnou říct, že na to nemá a že o oblasti bytového práva nic neví. To víte, že mi na to konto musela ještě pár nasraných emailů poslat, ale já ji ignorovala, protože smlouvu jsme mezi sebou žádnou neměly a veškerý prachy jsem jí dávala cash, takže to byl jen takový její melouch, čili výpomoc za úplatu s vlastním rizikem (cha chaaa).

Čili celá sranda začala na novo. Bývalá majitelka znovu blila ty svoje nesmysly a všechny pohádky hezky pěkně od začátku. Až jsme to nakonec konečně daly k soudu. Vedle toho jsme ještě paralelně komunikovaly s SVJ, kde se mezitím vyměnil předseda. Dluhu, který byl z pohledu občanského zákoníku mým dluhem, jsem se nadále vyhýbat už nemohla. Začala jsem to tedy pomalu splácet. Tisícovku měsíčně. Pak od soudu přišla reakce v podobě návrhu tzv. mediace. Jelikož šlo o malý spor o malou finanční částku. Mediace je setkání obou stran a mediátora. Mediátor má zúčastněným pomoci najít řešení, klid a mír. Jako dobrý, ale háček je zas v tom, že když jedna strana nemá advokáta, musí se druhý člověk také zastupovat sám. Baba jaga samozřejmě advokáta neměla, tudíž jsem tam na to byla sama. Měla jsem s sebou složku všemožných důkazů, které jsem na babu měla. Všechna její vyúčtování od SVJ, kdy a za co nezaplatila, všechny upomínky od SVJ, které byly adresovány jí, a veškerou korespondenci, kde se jí dokola vysvětlovalo, že prostě určitou dobu neplatila a dluh se jí tak neustále přeléval. Ona totiž hrozně ráda tvrdila, že nerozumí tomu, odkud se dluh vzal. Párkrát, když se jí chtělo, tak SVJ pár tisíc poslala, ale vůbec nebyla sto pochopit, že se platí pravidelně a dluh nikdy sám o sobě nezmizí.

Tak jsme tam seděly a já se snažila odvyprávět celý příběh. Příběh o tom, jak se už tři roky snažím bábu přimět k tomu, aby vyrovnala svůj dluh, že při prodeji lhala a že i chci, aby mi zaplatila všechny výdaje za právní služby. Bába mi do toho občas skočila nějakým nesmyslem, ale to tam právě bylo zakázáno. Vždy mohla mluvit jen jedna strana. Kdo kdy měl slovo, korigovala ta mediátorka. Na tu jsem měla obrovské štěstí. Ona totiž velice rychle poznala, kdo je tady prolhaná svině. Bába si tam seděla jak na baru a byla si sebou naprosto jistá. Moje prezentační dovednosti stojí za prd a navíc si nic nepamatuju, takže se pak konalo ještě jedno setkání, aby paní mediátorka celý příběh pořádně pochopila. Výsledkem bylo, že mi bába musela zaplatit všechno, co dlužila SVJ. Aby měla poslední slovo, tak si vymohla, že mi to pošle na čtyřikrát, čili každý měsíc část. Výdaje za právníky jsem bohužel už nedostala. Takže mě to finančně vyšlo nastejno, jako kdybych to zaplatila hned, jak jsem se o dluhu dozvěděla. Ušetřila bych si tak tříleté trápení. Jenomže já se chtěla domoct práva. To jsem ještě měla víru a vlastně i jistotu ve spravedlnost.

A představte si, že ta baba mi to stejně - i navzdory legitimní mediační dohodě - furt nechtěla zaplatit celý. Prostě to zase zkusila. První tři měsíce platila, ale pak najednou tu čtvrtou poslední částku už neposlala. Urgovala jsem ji emailem, do přílohy jsem dala naši mediační dohodu a na kopii paní mediátorku. Babizna teda nakonec prachy poslala. Mediace byla pro mě asi druhý největší stres života. První byla maturita.

Byl to hnus, permanentní stres, beznaděj ve dne v noci.

Třeba tenhle článek někomu pomůže a zachrání před hororem, protože už bude vědět.

*Už vím. Teď jsem se tu hrabala v papírech a bylo to 30 000.