Jak jsem nevyhrála literární soutěž

Když jsem se na Instagramu Markéty Lukáškové dověděla o literární soutěži, dost mě to zaujalo :-) Měla jsem asi týden na to, abych něco napsala a zúčastnila se. Říkala jsem si hele, v nejhorším budeš mít materiál na blog, takže ztráta energie a času to nebude. Hlavně jsem si chtěla udělat radost. Byla jsem si jistá, že jedno z vítězných míst bude moje.

Soutěž se jmenuje IluStory a pořadatelem byla Knihovna Akademie věd ČR. Úkolem soutěžících bylo napsat povídku o maximálním rozsahu 10 000 znaků včetně mezer na motivy této knižní ilustrace. Schválně si, než se pustíte do zbytku tohoto článku, pořádně ilustraci prohlédněte a dejte mi v komentářích vědět, co vás napadlo a o čem byste psali. A nebo ještě lépe, povídku napište a dejte si ji na blog. Zajímalo by mě, jak si který Píšák s tímto zvláštním zadáním poradí. Svoji povídku dávám hned pod tento obrázek.

Každý má co vyprávět

Navzdory všem předpokladům byla stále ještě naživu. Je to možná šokující prohlášení, ale opravdu tomu bylo tak. Někdy byl totiž takový vichr a plískanice, že se nedalo létat. A co teprve, když ji nečas, jak ze severské detektivky, přepadl přímo za letu... To se pak vždycky vítězoslavně poplácala po rameni, třebaže půlky měla ještě pořádně stažené. Je-li naopak hezky, to se to létá. Dnes už se dostanete kamkoli, zvlášť když nic nepotřebujete. Střechu nad hlavou a něco k snědku pořešíte až na místě. Tam, kde jsou lidé, tam se neztratíte. Přestože je to mnohdy trochu o život. A jsme zase u toho. Pardon, ale s lidmi je fakt někdy těžké pořízení. Jistě, i mimo civilizaci se dá pobývat. V lese, na louce, na břehu zurčícího potůčku. No ale na taková dobrodružství ona už nebyla. Jak jednou přivyknete určitému komfortu, nač se ho vzdávat?

Právě. Když už jsme u toho komfortu, nebo si na něj aspoň hrajeme, tak je potřeba říci, že hovna se člověk nenají. A co teprve já? Asi bych se vám nějak měla představit. Jenomže já jméno nemám. To se u nás nenosí. Na druhé straně toho mám dost načteného a vím, že vždycky se všichni nějak jmenují. I ta včela má jméno. Mája. A brouk se zase jmenuje Pytlík. Pak je tu ještě Ferda, Emanuel a Pučmeloun a nikomu to nepřijde divný. Nezlobte se, ale já jednoduše jméno nemám. Teď jsem teda odbočila. Chtěla jsem vám říct, že já hovna nejím. Nejsme ve středověku. Člověk psí exkrementy pěkně uklízí, a to pak jeden nenarazí ani na jedno teplé jídlo denně. To já nemám zapotřebí. Vyčkávat někde na stromě a doufat, že to nechají ležet.

A v koši já se hrabat nebudu. To se na mě nezlobte. Inu, jsem spíš městský typ. V lese, jak pronásleduju zvířata, na mě tak nenarazíte.

Jsem kavárenský povaleč. Hrozně se mi to označení líbí. Živím se tak, že píšu recenze různých kaváren a podobných podniků. Nedělám to vždy, ale někdy dorazím do kavárny i s notebookem. To pak vypadám echt důležitě. Vstoupím takovým tím sebevědomým, avšak klidným, krokem. Jakože o nic nejde. Jakože nemáte žízeň ani hlad. Nejdřív se nabažím pohledem. Prohlédnu si interiér, kochám se. Vždycky je něco, co mě zaujme – většinou v pozitivním slova smyslu, a tak věnuji určitý čas obdivování. Taky koukám po lidech. A něco si objednám. To hlavně. Našlehané mléko s portrétem Gándhího, avokádový toast zalitý slaným karamelem, muffin z mechu ozdobený jedlými květy a někdy i něco normálního. Vypadám u toho všeho tak dobře, že mi skoro závidíte. Vypadám totiž, že se mám líp než vy, a přitom se vůbec nepředřu. Osahávám závěsy, visím na křišťálových lustrech a lezu do popelníků. Dělám svou práci svědomitě, třebaže se často setkávám s udivenými až znechucenými pohledy. To zejména, když mě nachytáte slídit ve svém talíři. Je to vlastně docela zábava.

Člověk míní, život mění. Je pravda, že jsem chtěla být pilotkou. Byl to můj sen. Nikde nelítat, jen tak si sedět v teple kokpitu. Ale tohle je asi pro houževnatější a odvážnější, než jsem já. Já si létám jen tak pro zábavu. Nadzvukovou rychlostí. Ve skutečnosti dám sotva osm kilometrů za hodinu, ale to nikde neříkejte. Ale... Žádné ale! I jako recenzentka kaváren jsem šťastná. Takže se mi sen vlastně splnil. Vím, co je štěstí.

Tu a tam, pro srandu králíkům, zaletím i do obyčejné hospody a napíšu o ní recenzi jako o nóbl podniku. To mě hodně baví. To si tam vždycky donesu psací stroj. Úplně se přenesu v čase.

Čtvrtá cenová. Podnik se zažloutlými záclonami, propálenými ubrusy a číšníkem, co unese deset piv. A ty obrazy. Koho to napadlo tam dávat takové obrazy? Jeden divnější než druhý. Stejně je nikdo nevnímá, nikdo si je neprohlíží. Od toho jsou galerie. Vždycky jsem si ráda sedala na obrazy. Tam máte vždy volno. Sednu si na rám, mám klid a nikomu nepřekážím. Mám jeden oblíbený. Obraz. Mně je vlastně jedno, co na něm je. Přesto je můj oblíbený. Je z něj skvělý výhled na celou hospodu. Perfektní místo na pozorování. Ještě zítra si tam zaletím. Možná naposledy. Přeci jenom už jsem na světě tři týdny.

Mě totiž při pohledu na tu šílenou ilustraci hned vytanuly na mysly takové ty divné obrazy, co jsou někdy v hospodách. A při pomyšlení na hospodu mě zas napadly mouchy. Pajzl a moucha, to je přese jasný. No a povídka byla na světě. Muška jenom zlatá. Dávala jsem si šanci, když v porotě byli mladí lidé jako Markéta Lukášková (spisovatelka, např. Losos v kaluži, Panda v nesnázích) a Ladislav Zibura (cestovatel a autor cestopisů např. 40 dní pěšky do Jeruzaléma, Pěšky mezi buddhisty a komunisty).

Možná jim to přišlo moc krátké. Možná úplně blbé. A možná jsem jen předběhla svou dobu a zůstávám nadále nepochopena. To poslední se mi zdá nejpravděpodobnější. Tak si vysvětluji svůj neúspěch na poli literárním :-) Ale hlavní je, že mě to psaní bavilo. Sama jsem se divila, co to ten můj mozek vymyslel.

Jak tedy vypadaly texty vítězné, se můžete podívat zde. První tři nejlepší povídky jsem přečetla. Jsou dobré všechny, to zase ne, že ne, ale překvapilo mě, že ve všech vystupují psi a jeleni. Jak prvoplánové. Nejvíc se mi líbilo druhé místo - Duch lesa - které má překvapivý konec. A uznávám, že v porovnání s těmito povídkami je ta moje teda hodně divná :-P