Jak jsem byla na PCR testu

Povím vám příběh. Jelikož všechno je příběh a ne že ne. A proč právě dnes? Dnes je to přeci přesně rok, co k nám přiletěl netopýr z Číny a donesl nám koronáč.

Já vůbec nechápala, proč furt všichni na ty testy choděj, kór když to stojí nějakých 1 500. Ale když máte žádanku od doktora, tak je to zadarmiko cha cha chaaa. I tak jsem se do testování nehnala. Nemusím mít všechno a hlavně si nenechám rvát čip do mozku přeci. Ještě se mi pak Bill Gates dostane do mobilu a zveřejní moje nahý fotky. Kterejch mám ten mobil plnej, samozřejmě, a na který čeká celej svět.

Ale teď vážně. Myslela jsem, že budu jediná na světe, co přežije koronavirové vlny a povstane z popela coby pandemický Fénix, jež nebyl ani jednou otestován. A pak byl najednou čtvrtek a já měla průjem. A večer pak 37,2. Trochu mi to vadilo, protože v úterý měly přijít kámošky na ilegální párty (pššššššššššššt!). Ale testu jsem se bála jak čert kříže, protože jsem všude na těch internetech četla, jak to bolí. Říkala mi to i moje nehtařka. Která se mimochodem odstěhovala do Budějovic a mně teď nemá kdo dělat nehty :(

Kamarádka mi napsala, ať pěkně na ty testy jdu. Budu mít klid a zároveň si to zažiju ("vždyť už byl skoro každej"). I o víkendu jsem měla 37, tak jsem zavolala praktický a ta mi řekla, ať jdu v úterý na testy. Já se jí ptala, jestli mi ta žádanka přijde mailem nebo co. A ona prej, že bude v systému, že ji na tom testovacím místě uviděj. To bylo poprvé, co jsem si připadala jak Máňa z Beňova. Ale holt, potřebovala jsem na poštu, vyzvednout u pána objednávku pro hlemýždě, a nechtěla jsem ten virus zbytečně šířit.

Takže jsem vlezla na jeden ten koronavirovej web a jala se vybrat hezké místo pro testování. S výtahem, výhledem na moře a tak. Vybírala jsem podle vzdálenosti od bydliště a podle vytíženosti, která tam byla také znázorněna. Nakonec jsem se rozhodla pro Bulovku. Chtěla jsem si to tam prohlédnout. Byla jsem tam naposledy jako dítě. A jít někam do stanu, to pro mě fakt není. No ale bála jsem se. V půl šestý večer jsem tam nakonec volala, že bych se chtěla přeobjednat na ten antigen. Ten by měli dělat ze slin, ale tuto informaci se mi v tý době nepodařilo nikde potvrdit. Byla to jen nějaká moje domněnka a teď už, jak to je, hledat nebudu. Paní mi řekla, že přeobjednat to samozřejmě nejde (musela bych zrušit, co mám, a objednat se znovu) a že ten antigen je méně spolehlivý. Fajn, smířila jsem se s tyčí v mozku a celou noc jsem nespala.

Byla jsem objednaná na 9:30, takže jsem na místě byla v 8:45. Zasádně nechodím pozdě.

Díky téměř smytým šipkám na zemi a občas nějaké té cedulce na zábradlí, jsem onen pavilon infekčních, parazitárních a tropických nemocí našla s přehledem. Areál nemocnice je opravdu velký. Něco jako kampus vejšky v USA, kam jsem chodila. Minus ta parkoviště teda. Bulovce samozřejmě parkoviště chybí. Nechtěla bych tam jet autem. Tam jednou zajedete špatně, což se stane poměrně snadno, a už v životě nevycouváte, neotočíte se a zůstanete tam na věky věků uvěznění. Vždyť tam není místo ani pro pěší. Není divu, nemocnice je to stará. Tenkrát auta nebyla a lidí bylo málo. Schválně se mrknu, co se o její historii dočteme na netu. Když dne 12. května 1358 vydal český král Karel IV. nařízení ukládající zřídit v okruhu tří mil od Prahy vinice, jistě netušil, že tím nepřímo přispěje k pojmenování nemocnice, která měla vzniknout o téměř šest století později. Jedním z majitelů vinic byl i hrabě Bernard Bulle z Bullenau, který se usadil severně od Prahy na kopci, který je od té doby Pražanům známý pod jménem Bulovka. Vybudoval zde barokní zámeček, který v průběhu let začal sloužit též jako vojenský lazaret. V poválečném období potom fungoval jako vychovatelna pro nezvladatelné děti pražských měšťanů. Ok :-))) Bulovka byla otevřena v roce 1931. Bavilo mě prohlížet si její budovy různého stáří a slohu. Taková procházka městem ve městě.

Přišla jsem tedy k pavilonu. Před ním byly umístěny takové ty buňky, které někdy stojí na místech, kde je nějaká akce a nejsou tam normální záchody. A teď já nevěděla, jestli to je ono. Jestli tam mám jít. Ale jako bylo mi to divné. Proč by byly buňky někde, kde jsou budovy? Testovat by se přeci mělo uvnitř. Ke vchodu do budovy vedl stan. Před ním cedule "vemte si pořadové číslo". To znám, zaradovala jsem se. To je takový to, co je na poště. Ale takový to tam nikde nebylo. Numermašina nikde. Ve stanu byly dvě fronty. Jedna na PCR, druhá na antigen. Já se bála si tam stoupnout, jelikož jsem NEMĚLA to číslo. Měla jsem za to, že fronta je už přímo na testování. A ještě k tomu jsem tam byla dřív, než jak jsem byla objednaná. Pomoc! Umlátěj mě ochranným štítem? Dostanu flákanec gumovejma rukavicema?

Jenomže když do kadibudek nikdo nevcházel, ani z nich nevycházel, stoupla jsem si do fronty ve stanu. Přede mnou byli dva lidé a já na řadu přišla záhy. Nebyla to fronta rovnou na testovaní. Byla to fronta na pána. Tento pán držel v ruce nějaký čisticí prostředek. Jako z akce Lesk v Lidlu. A nic nedělal, ani neříkal. Stáli jsme naproti sobě a nic. Já myslela, že je to dezinfekce, kterou mě celou postříká. Jenomže on čekal, až mu nastavím ruce, aby mi tam cmrndnul. Jako dovtípila jsem se, ale koho by napadlo, že v nemocnici nebudou mít takové ty dezinfekční stojany, co jsou v každém Albertu? Dezinfečkní pán byl mým primitivismem rozladěn. Bohužel naše koexistence tímto nekončila. Hned po postřiku se totiž tento pán dotkl numermašiny a vzal si lístek s číslem. Ukazuje mi ho a povídá "to číslo si zapamatujte". WTF? Dej mi ten papírek. Ok, jdu za ním na chodbu. "Tady si stoupněte a až na tabuli uvidíte své číslo, jděte k příslušným dveřím." A konečně mi podal ten lísteček s číslem. Na tabuli byla samá čísla začínající písmenem C. Moje číslo bylo od A. Tak jsem se dala do pohybu, že asi musím popojít k jiné tabuli. Postřikový pán mě zmerčil, vrátil se ke mně a povídá "Tak znova...". No a zopakoval mi co prve. Krom postřiku a vydávání lístečků totiž ještě určoval, kde kdo na té chodbě bude stát, aby lidé nestáli moc blízko u sebe. Ne, vůbec jsem si nepřipadala jak nějaký křovák, co je poprvé v civilizaci.

Pak už to ale šlo dobře. Za chvilku jsem přišla na řadu. Už opravdu na to skutečné testování. Vyšel na mě krásný mladíček. Vysoký, kudrnaté černé vlasy, modré oči. Byl hrozně hodnej a milej. Na konci mě pochválil: "Málokdo to zvládá tak dobře jako vy." :-))) Kocourek. No ale fakt to nic nebylo. Trvá to setinu vteřiny, takže než si o tom stihnete něco pomyslet, už je po všem. Kdo se bojí, tak se opravdu bát nemusí. Je to hotový než bys řekl čip ;-)

Výsledky, které měly přijít do 48 hodin, přišly další den večer. A ano, výsledek zněl: negativní.