Před cestou jsem si četla o kubánské kuchyni a že je bez ryb a mořských plodů. Těžko uvěřit, ale je to tak. Podávalo se maso. To byl ten hlavní hit. Suché a bez chuti. Když jste si potřebovali něco přisolit (což bylo v případě mdlé kubánské kuchyně prakticky pořád), museli jste si zavolat obsluhu, která ze skříňky vytáhla slánku a osolila vám talíř. To prosím pěkně kvůli covidu. No ale ta sůl ve slánce byla tak zvtrdlá, že vám stejně na talíř vypadly dvě až čtyři zrnka :-))) Já maso vůbec nemusím, takže to jsem stejně nejedla. Ale dvakrát byl tuňák, tak jsem si ho jednou celá šťastná dala, a byl děsně suchej. Jako příloha nechyběla rýže a fazole, ale byly i těstoviny. Občas tam proběhla i snaha o pizzu. Živa jsem byla hlavně ze smaženého lilku, choriza a ananasu. Z ovoce byla ještě papája, ale ta nestála za nic. Zelenina vypadala, jak kdyby v životě neviděla slunce. Sýry celkem šly. Takové obyčejné plátkáče jako u nás. V případě dezertů mě stálo hodně pokusů a omylů, než jsem objevila ten jeden jediný, který za něco stál. Byla to taková světlá buchta s čoko polevou a s kousky čokolády uvnitř. Fakt v tom byla pravá čokoláda, ne žádný ztužený tuk. To bylo hodně velké překvapení. Takovou zmrzlinu, která samozřejmě dobrá nebyla, jsme objevily až ke konci pobytu. Oni totiž u toho jídla nikde neměli popisky.
Pak ale byl den Kuby. To vám byla sláva. Na terase před jídelnou hrála kapela a večer zas byla uvnitř tři děvčata, která zpívala a trsala. Venku zaparkovaná stará amerika, uvnitř dekorace. No to bylo taky vtipný. Byl tam takovej mini bílej vánoční stromeček... Neee, nestačilo, že v dubnu vytáhli vánoční stromeček. On ten stromeček vypadal jako ze štětek na mytí sklenic. Ale dali nám lepší jídlo, takže si nemůžu stěžovat. Poprvé byl banán, kompoty a plísňový sýr. Také poprvé vytáhli topinkovač. Jednotlivé sekce nadepsali. Ne jídla, ale sekce. Takže tam stálo např. zelenina, marmelády, džusy, a pro jistotu jen španělsky. Ale byla to fakt sláva, protože nad pláží létala malá letadýlka, a to bylo hezké.
Na výletě do Havany nám toho delegát odvyprávěl tak moc, že si nepamatuju skoro nic. Ale když nám řekl, jak to tam mají s jídlem, tak jsem si na hotelovou stravu přestala stěžovat. Asi nám tam fakt dali to nejlepší, co měli. Delegát totiž vyprávěl, jak mají na každý měsíc sešit s kupónama na potraviny. Maso není vůbec. Dá se sehnat jen na trhu, kde je to však čím dál tím dražší. Ač ostrovní stát, tak ryby nejsou. Že prý v moři nic není. Pan delegát říkal, že má loď a že si občas jede rybařit, ale chytí něco tak jednou za uherskej rok. Mlečných výrobků je také málo. Nicméně kdo potřebuje nějakou potravinu ze zdravotních důvodů, na základě lékařského potvrzení je mu vydána. Z autobusu jsme dokonce i viděli fronty před obchody!
Oběd na výletě v Havaně se nesl také v zajímavém duchu. Až v autobuse asi třičtvrtě hodiny před obědem jsme se konečně dověděli, co se k tomu obědu bude podávat. Prý houska s máslem (ale máslo možná nebude, místo něj by případně byla majonéza), kuře (delegát pravil že ví, že kuřecího máme na hotelu dost, ale že tato restaurace se specializuje na kuřátka už od 40. letech, takže to bude jako od maminky), zmrzlina a káva. No tak nakonec nebyl problém s máslem, ale s houskou. Nebyla mouka. To mi vůbec nevadilo. Předkrm v podobě pečiva s máslem nepotřebuju. Pak nám na stůl přinesli talíře se zeleninou. Vždy dva talíře na jeden stůl, což bylo divné, když jsme tam byli samí cizí lidé. Ze salátu jsem si nakonec vzala pár rajčat, jak jsem se snažila zamezit udušení při konzumaci brutálně suchého kuřecího masa. Pak nám každýmu na talíř nandali rýži, pak fazole, pak přinesli kusy kuřete (opět na společných talířích). Nakonec byla zmrzlina. Každý dostal na podšálku jeden kopeček nějaké ovocné zmrzliny. Nebyla k tomu ani jahůdka, ani oplatka, ani šlehačka, nic. A na úplný konec byla ta káva. To se naštěstí ptali, kdo si dá. Od mého stolu se odvážili jen tři. A ani těm ta káva nechutnala. Nejlepší na té restauraci byl fakt, že tam byly toalety a zdarma. Jedna paní se tam zamkla tak, že už jí ta petlice pak nešla otevřít. Jsem ji vysvobodila. Oni tam dost často měli jen takové malé dveře, které začínaly ve výšce kolen a končily někde u ramen, takže nakouknout do kabinky a strčit tam ruku, nebyl problém.
No ale abychom si trochu odpočinuli od neuspokojených chuťových pohárků, zmíním piña coladu. Tu musím zmínit. To vám byla taková lahoda. Poprvé jsme se s ní setkaly už na cestě z letiště. Jelikož se sice autobus pyšnil označením WC, byla to ale sprostá lež a v polovině cesty jsme stavěli na odpočívadle. Krom toalet tam byly ještě dva bary. U jednoho bylo možno zakoupit balenou vodu a udruhého právě tu piña coladu. Oni ji servírovali přímo v ananasu! Tenkrát jsme ale byly ještě vyjukané a koupily jsme si jen tu vodu. Já se pak ale s tímto ananasovým barem setkala ještě na cestě do Havany. Výlet totiž nespočíval jen v náštěvě hlavního města. Měli jsme více zastávek a tou první byl most Bacunayagua. Most je na Kubu velice moderní stavbou a zároveň je nejvyšším mostem na ostrově. Kubánci jsou na něj velmi pyšní. Nad mostem je vyhlídka, takže si lze most v klidu prohlédnout (a obdivovat to minimum aut, co na něm projede), ale hlavně - aspoň mě to teda přišlo mnohem úžasnější - můžete žasnout nad nekonečným pohledem na stromy rostoucí hustě jeden vedle druhého zaplňující celé údolí a to bez jakéhokoli narušení v podobě domů a parkovišť. Krása. No a právě zde se nacházel piñový bar, kde jsem si ten koktejl konečně dala, a půlhodinovou zastávku jsem si maximálně vychutnala. Toto místo má na Tripadvisoru 500 hodnocení z toho 261 je excellent a 180 very good. V češtině tam naleznete krásných pět hodnocení - link zde.
Dále jsme pokračovali k nějaké vojenské pevnosti, kde byl - neptejte se mě proč - obchod s doutníky a rumy. Na Kubě se nosí všude roušky. I venku. I když jde člověk sám po liduprázdné ulici! My, jako turisté, jsme si dovolili na to kašlat (protože je to blbost). Při vstupu do pevnosti jsme ale byli upozorněni, že si máme nasadit roušky. Jedna mladá žena pak na celé kolo pronesla, že je dobře, že není povinné nošení podprsenky. Tak se celý zájezd zasmál a hromadně se jí podíval na prsa :-D V mikroskopickém obchodě se nakupovalo ostošest. Delegát si stoupnul za pult k prodavačovi doutníků a koupěchtivým Čechům pomáhal při výběru toho správného doutníčku. Já se šla podívat do vedlejší místnosti na nejdelší doutník na světě a pak už jsem čekala venku.
V Havaně jsme dostali informací a bylo tam toho tolik na koukání, že vám to všechno nějak nedokážu předat. Mně se tam hrozně líbily ty domy. Se mi líbily na celé Kubě. Až v Rize (o které jsem ještě nenapsala :( ) mi došlo, že já jsem fakt děsně na tu architekturu. A taky se mi líbily auta, ale to už jsem říkala v minulém článku. Navštívili jsme novou Havanu a to byla pecka. Stejně jsem se ale víc těšila na tu starou, protože tam měl být rozchod a já si představovala, jak si tam nakupuju suvenýry a nakonec si sednu někam na krásnou zahrádku, kde si dám piña coladu nebo ledovou kávu. Jo, to jsou ta očekávání. Samozřejmě, že to bylo všechno jinak. Nejdřív jsme chvíli chodili s průvodcem a já si říkala, že ta stará Havana je fakt už hodně stará a ošuntělá. Pak byl ale teda konečně ten rozchod a hádejte co? No asi po pěti minutách mé svobodné chůze se na mě nalepil místní obšourník. Furt šel vedle mě a že mi ukáže ňákej boží bar. Když jsem se vychýlila z ním určeného směru, šel se mnou dál a najednou mi ukázal nějaký průkaz se jménem (jako asi aby ve mně vzbudil důvěru). Řekla jsem si, že tohle je v prdeli, že jsem s prohlídkou města skončila. Zamíříla jsem tedy do parku mezi lidi. Obšourník šel furt se mnou a když viděl, že do baru nejdu, začal mi nabízet svezení taxíkem. V parku jsem ho setřásla. Naštěstí se zastavil u těch taxíků a dál už se mnou nepokračoval. Sedla jsem si do stínu na lavičku a netrvalo dlouho, když nade mnou stála obšourníkova mladší verze. Já dělala, že anglicky neumím, ale v jednu chvíli jsem se usmála, protože obšourník mladší řekl něco vtipného. Ten teda nabízel prohlídku města, a když neuspěl, jelikož jsem mu vysvětlila, že na té prohlídce zrovna jsem a všechno už jsem viděla, tak mi ještě nabízel odvoz do Varadera na hotel. Tak to jsem mu zas vysvětlila, že jsem tu autobusem, který mě samozřejmě odveze i zpátky. Ach jo. Když jsem zazdila všechny jeho skvělé návrhy, zkusil ještě jinou cestu. Že prý si se mnou povídá proto, že si chce procvičit angličtinu a jinak nemá moc s kým. No dobrý, takže jsem se zvedla, že už teda radši půjdu. Nevěděla jsem přesně, kde máme autobus, tak i z toho jsem byla nervózní. Chvíli jsem se ploužila po nábřeží a pak jsem radši zavolala delegátovi, který mě skvěle navedl. Bylo vedro, děsnej vítr a já věděla, že když půjdu na opačnou stranu, tak už se pak včas nestihnu vrátit na tu správnou stranu. Nebyla jsem jediná. Tři lidi se ztratili úplně. Taky volali a dorazili za minutu odjezd :-) Konečně jsme jeli "domů". Úplně jsem zapomněla, že nám na začátku bylo řečeno, že po cestě zpět se budeme ještě stavět v obchodě s kávou. Autobus byl už mrtvej, všichni vyřízený, když tu se nás delegát zeptal, jestli chceme ještě zastávku ve Varaderu v tom obchodě s kávou. Jeden pán řekl, že ano, a tak jsme tam jeli. Kdo nechtěl, nemusel jít, ale já teda šla, abych náhodou o něco nepřišla. Kávu jsem nechtěla, rum, který tam měli samozřejmě taky, taky ne, ale k mému překvapení obchod obsahoval ještě třetí položku a tou byl med. Kubánský med! :o Koupila jsem tři medíky, ze velmi levno, a v osm večer jsem byla na hotelu a šla jsem na véču.
V jídelně nejenomže nebylo napsáno, co je co, ale samoobsluha neexistovala. Všude tam stáli zaměstnanci a nandavali. Jednou jsem si sama vzala talíř, protože u pultu nikdo nestál, když tu ke mně přilítla servírka a povídá "read". Měli tam cedulku s nápisem nedotýkejte se kleští (na nandavání jídla). Říkám slečně, že kleště nejsou talíř, ale to ji nezajímalo. Navíc tam místo kleští použili slovo pinzeta :-D Ani nápoje nebyly volně k dispozici. To se zas objednávalo od stolu jako v klasické restauraci. Vždycky něco nebylo. Buď cola, nebo sprite, nebo perlivá. Máma měla největší zájem o perlivou vodu a když už dlouho nebyla, tak se nad námi servírka slitovala a vyčarovala tonic. Dostaly jsme krásnou lahvičku s kubánským tonicem a kubánskou etiketou (jo, byla na něm stará amerika). Od té doby nám téměř pokaždé, když se nám věnovala servírka Zuly, automaticky přistály na stole dvě sklenice plné tonicu. Zuly byla úžasná. Vždy dobře naladěná, milá, ale neafektovaná, pamatovala si, co rády pijeme, a bleskurychle se naučila několik českých slov a frází, na které se mě zeptala. Jednou na mě před vchodem do jídelny zčistajasna vybafla "dos con gazos?" Já teda ňákým zázrakem pochopila otázku a odvětila jsem "sí, sí". Znamená to dvakrát perlivou?. Já si pak dělala srandu, že Dos con gazos zní jako název hudební skupiny. Zní to dost cool. Dokud by to do češtiny někdo nepřeložil jako Dvě s plyny :-)))
