Lvice | Moje cesta za čtyřnohým chlupatým štěstím

Nalezena v lese, umístěna do útulku a ja ji našla v inzerátech na pesweb.cz. Je na čase splnit si ten největší životní sen.

Kdy jindy, když ne teď? Dokud ještě můžu na nohy :-))) Mám super práci, jsem na home officu, přímo před domem mám psí louku, takže se dá říct, že mám i tak trochu vlastní zahradu.

Nějak se to tak stalo a já každý večer na Kubě trávila procházením inzerátů psích útulků. Po návratu už jsem v tom doslova ležela a nešlo to zastavit. Psa chci celý život, to už jsem tu několikrát psala. Takže když jsem tam našla fenku přesně pro mě, bylo rozhodnuto. Stálo tam u ní "rozvážná fenka, která má ráda svoje pohodlí". Hello? Jsme pro sebe jako dělaný. To je jasný.

Jenomže jak já jsem přes ty internety mistr, tak jsem vypatrála, že madam se nachází na Slovensku a to prosím pěkně až v Košicích. Moje racionální já mi říkalo "kašli na to, je to blbost, v českých útulcích je taky z čeho vybírat", ale moje srdce vědělo, že jedině ona je pro mě ta pravá. Když pak dal útulek na Facebook příspěvek s její fotkou a s tím, že ji nikdo nechce, začala jsem se bát, že mi ji někdo vyfoukne. Navíc tam stálo, že je vděčná za suché a teplé místo na odpočinek a spánek, není náročná na pohyb a není to pejsek s baterkami, které jedou non stop. Soulmates!

Sice jsem chtěla s adopcí počkat až do září, abych mohla ještě přes léto v klidu cestovat, ale člověk míní, život mění, a já ještě ten den vyplnila formulář zájemce o adopci. Hned další den večer mi volala paní z útulku a byla strašně milá a šťastná, že se jim konečně někdo ozval. Řekla mi o ní všechno možné, jak ráda papá, valí se, odpočívá na střeše a vše pozoruje. Celá já <3

Paní mi řekla, že o sobotách dělají závozy psů na hranice. Já ale nejsem blázen, abych si vzala psa, kterého jsem viděla jen na fotce. Řekla jsem jí, že se na psisko přijedu podívat. Byla nadšená, že to je samozřejmě ideál. Asi nečekala, že člověk z Prahy bude ochoten vážit tak dalekou cestu. Tak jsem si ještě ten večer koupila letenky. Každý se diví, že nejedu vlakem, ale uvědomují si ty lidi, jak jsou Košice daleko? Já fakt té cestě nehodlám obětovat přes devět hodin času.

Samozřejmě se trochu bojím, jak to sama všechno zvládnu. To věčné venčení a zařizování hlídání v případě dovolené či služební cesty. A co když se mi něco stane? Co když budu nemocná? Co když přijdu o práci? A co teprve spánek? Moje náboženství, moje nejsladší odměna a vůbec moje nejoblíbenější věc na světě. Budu si muset nastolit pevný řád, abych ráno byla chopna vstát. Už žádné ponocování.

Ale všechna moje velká rozhodnutí, která jsem doposud učinila, stála vždycky za to a přinesla mi spíš radost, svobodu a zážitky, než nějaké trápení a negativní výsledky. 

Zatímco čtete tento článek, jsem buď v letadle a nebo už přímo v Košicích. Pokračování příště :-)