Tak včera to byl přesně měsíc, co jsem si to telátko přivezla domů. Rexík je strašně hodnej, nic neničí, neštěká, zvládá bejt sám, hodně spí. Jelikož ale tento článek nebude chvalozpěvem na nejlepšího přítele člověka, radši zde nebudou fotky a můj psík bude vystupovat pod jiným jménem.
Že už si nebudu moct jen tak cestovat, to jsem věděla a nemám s tím problém. Že tisícovky za veterinu budou jen lítat, to jsem taky věděla a taky s tím nemám problém. Ale to věčný venčení... To mě jednou zabije. Že se pes musí venčit, to není žádné překvápko, ale dokud to člověk nezažije, tak si to nedokáže v plný síle představit. Aspoň teda já ne. Každej den třikrát čtyřikrát denně. Do zblbnutí. Ta představa, že se patnáct let nevyspím. No není to jenom představa. Je to fakt. O víkendu to teda aspoň dělám tak, že ho vemu ráno na hodinu ven a pak celé dopoledne spím. Já stejně na žádnej dopolední výlet nemůžu, protože ráno a dopoledne trpím zvýšenou potřebou močení. Jednou jsem ho ráno vzala na psí louku a sama jsem tam pak musela do křoví :-)))
Stát se pejskařem tedy nedoporučuji a nechápu, co na tom všichni maj. Jako jo, když jsou z toho všichni nadšený, jenom já ne, tak je chyba asi u mě. A teď si vemte, že v létě to je ještě fajn. Tu si lupnu malinu, tu rybíz, tu ostružinu. Koupím si po cestě ledovou kávu. V devět večer je ještě světlo. Ale co až bude furt tma a zima? To chcípnu. A ještě se furt oblíkat. A utírat čoklovi nožičky :-))) Já vím, že jsem kráva. Co jsem čekala? A neměla bych si stěžovat, protože pejsáčka mám fakt neskutečně hodnýho. Jako kdyby věděl, že jsem psa ještě neměla. Nebo cejtí, jak jsem unavená :-) Hlavně ten první tejden byl náročnej. To mě budil kňučením ve dvě, nebo vy čtyři ráno, že potřebuje kakat. V bytě se mi vykadil jen dvakrát. To mi tak nevadilo, ale horší bylo to, že jsem se pořádně nevyspala, jak jsem se bála, že mi zas někde kadí, nebo kadit potřebuje. A vůbec jsem nechápala, jak on jako pochopí, že se čůrá a kaká jen venku. Pochopil to rychle a úplně sám. Po prvním týdnu už je to pohoda. Až na to venčení. Říkala jsem, že nesnáším venčení? :-))) No ale on to se mnou myslí dobře. Já vím, že pro moje zdraví (i to psychické) je lepší chodit ven, než se furt válet doma. Snažím se to tak brát. Dřív jsem byla schopna třeba i čtyři dny nevylízt z bytu. Sice jsem z toho občas měla takovou depkoidní náladu, ale zase jsem stíhala koukat na Netflix a číst knihy. Teď už dávám jen ten Netflix a to jen s odřenejma ušima jako!
Ještěže mi ty košický báby tu Čauinku nedaly. Ta by určitě nebyla tak hodná. A nevešly bychom se spolu na gauč, jak byla větší, ve vaně bych ji asi taky neudržela. Takovýhle věci mi vůbec nedošly. Mám teď Rexíka, který by měl mít v dospělosti deset kilo. Teď už má 8,4, takže už je prakticky ve své finální velikosti. Vypadá jako borderka s krátkejma nožičkama. Velikostně je asi jako corgi.
No a teď jak jsem se k němu dostala. To jsem psala v tom minulém článku, že jsem webem pesweb.cz byla posedlá. Objevil se tam inzerát jednoho českého útulku (ano, útulek je opravdu v ČR), že mají šest půlročních štěňat. Tři holky, tři kluky. Já původně měla pocit, že potřebuju fenku. Jenomže než jsem se rozkoukala, holčičky byly pryč. Mě totiž odrazovalo to, že to jsou štěňata. Bála jsem se, že mi budou čůrat po celym bytě a ještě k tomu cupovat boty. Po dalších dvou neúspěšných pokusech o adopci, kdy se z jednoho útulku zase vyklubal útulek slovenský a z druhého se mi nikdo neozval (ozvali se mi přesně až ten den, kdy jsem si přivezla Rexe), jsem se rozhodla tento útulek se štěňaty kontaktovat. Ty tři kluci tam furt byli. Dokonce i Rex. Rex je totiž krasavec (každý den mi ho na ulici někdo pochválí) a nechápu, že ho nikdo nechtěl (prý jsem byla první, kdo o něj projevil zájem). Jo a ještě jsem se bála, že to bude pěkný číslo. No tak není. V útulku mi sami řekli, že když dorazil, tak si byli jistý, že bude hned pryč. A ono ne, čekal na mě (LOL).
Paní z útulku komunikovala krásně po messengeru, po tom, co jsem vyplnila adopční dotazník, tak jsme komunikaci přesunuly na mail. Vůbec mi nedávala najevo, jak nemá čas a jak ji strašně obtěžuju a měla bych být ráda, že mi vůbec odepsala. Už to bylo dobré znamení. Ten inzerát měli taky krásně napsaný. Ne jako ostatní, kteří do inzerátu dají tři věty, z toho jedna je v duchu "neotravujte nás". No a ještě ke všemu se to celé obešlo bez telefonické komunikace, což moc chválím.
Útulek se nachází ve Středočeském kraji, takže z Prahy docela pohoda. Přijela jsem tam, paní byla moc milá a přestože tam měla i jiné lidi, všechno mi řekla, na všechno mi odpověděla, a když musela odejít, tak mi to prostě normálně řekla, omluvila se, odešla a pak zase přišla. Dost jsem si popovídala i s paní majitelkou. Tenhle přístup versus Košice - to se nedá srovnat. Nebe a dudy. Nechci jet v ňákejch stereotypech, ale útulek vede zahraniční paní ze Západu, Košice jsou už dost na východě. Just sayin'.
Rexíček byl veselej, lítal, nechal se hladit, pak jsem ho vzala na prochajdu. Bylo to jeho první venčení. Na to, že měl na sobě postroj poprvé a poprvé byl na vodítku, to zvládal skvěle. Takže jsem prostě řekla, že ho beru. Se mi i líbilo, že už je prakticky na své dospělácké velikosti, takže vím, do čeho jdu. Podepsala jsem smlouvu a dokonce ani nebyl problém to, že jsem si pak pro něj přijela až další den. Chtěla jsem totiž nakoupit všechno potřebné a nechtěla jsem to kupovat dopředu, když jsem vůbec nevěděla, jestli mi ho fakt daj. Na další den jsem si vzala dovču a ráno jela pro Rexíka. V autě se pak chudinka poblil. Cesta do té vesnice je fakt děsná - děsně klikatá.
Za týden jsem pak šla na veterinu na vstupní prohlídku. Chtěla jsem, aby ho zkontrolovali, dali mu, co je potřeba, a bohužel jsem jim taky potřebovala říct, že má průjem. Doktorka ale řekla, že to má ze stresu, z nového prostředí a že to přejde. Průjem ale ne a ne přejít. A to jsem mu furt cpala rejži a vodu z rejže. Dokonce jsem mu i v lékárně koupila protiprůjmový preparát pro psy. Nic. Žádné zlepšení. Tak jsem šla na veterinu jinam, kde veterinář pravil, že to štěněcí žrádlo dost často způsobuje průjem, prodal mi dietní krmivo a léky, a musím říct, že to má Rexík o 99 % lepší! Tak doufám, že se mu to srovná úplně a už nám zbyde jen to zvracení v autě.
No a teď k jeho životu před adopcí. Rexík je z Ukrajiny. V listopadu mu bude rok. Spolu s dalšími štěňátky byl poslán do Rumunska, kde mu vystavili pas EU, což znamenalo, že pak už mohl vesele putovat do ČR a těšit se na lepší zítřky. Česko je totiž země psům zaslíbená.