Klídek a pohodička - špagety a kávička

Cari lettori, cari bambini... Dávno již tomu, co jsem s úžasem, a už potolikáté, obdivovala krásy moře. Dávno již tomu, co má mokrá chodidla obalil písek. Dávno již tomu, co jsem se vrátila ze své poslední dovolené.

Už je to víc jak dva měsíce, co jsem se vrátila z Pescary, takže tak dávno to zas není. Ale stejně - já bych lítala pořád někam. A k tomu bych v té cizině chtěla žít. Tak tři měsíce aspoň. A pokaždý jinde samozřejmě.

Problém věčného snílka... Nebo teda můj problém tkví v tom, že pořád něco chci. Což je poměrně vyčerpávající. Pořád si vymýšlet dovolené, pořád studovat eshopy s oblečením a botami. Pořád koukat po bytových doplňcích a po nemovitostech vůbec. Nebo studovat eshopy s vodítky, studovat programy divadel, vyhledávat obrázky naildesignu, tetování. Na druhé straně ona ta věčná nespokojenost, pocit nedostatku a nekonečné chtění, mi vlastně zaručuje, že se mi každou chvíli splní nějaký sen. Že se mi vlastně nemůže stát, že by se mi za celý život nic nesplnilo. To se mi fakt stát nemůže, protože já těch snů mám stovky. A to by byla vážně smůla, kdyby se mi nesplnil ani jeden :-)

Mými nejoblíbenějšími aplikacemi je rozhodně slavné cestovatelské duo Ryanair a Airbnb. Dneska se cestuje tak, že se podíváte, kam jsou levné letenky, a tam pak jedete. Já takhle objevila Pescaru. Název města mi nic neříkal a ani jsem ho nedokázala nikam zařadit. Je to Řecko, Španělsko, nebo snad Kolumbie? Netušila jsem. Začínalo to být vzrušující. No a když jsem zjistila, že se město nachází u moře, v Itálii u Jadranu, bylo jasno. Koupila jsem letenky. A vždycky, když jsem pak někomu říkala, že letím do Pescary, tak vypadal dost zmateně. Hehe. Nikdo to město nezná. A navíc časy letů byly skvělý. Odlet i návrat byly v normální hodinu a hezky mi to štimovalo s checkinem a checkoutem. Navíc jsem k dovče využila květnové svátky. Čistého času jsem tam pobyla jen čtyři dny, ale ty dva svátky mi hodně pomohly a celé mi to ještě zhezčily. Přidaly mi na psychické pohodě. Tak :-) Měla jsem dostatek času na přípravu, praní, nákupy a balení, a po návratu jsem si mohla trochu odpočinout (a upadnout do deprese z návratu do reality) a nemuset hned druhý den usednout k počítači a makat.

Připlatila jsem si za zavazadlo (protože přece v Itálii nebudu chodit jak šupák) a zabalila téměř vše nové. Koupila jsem si i super nepraktické bílé tenisky, ze kterých šel jasnej we-belong-to-italy vibe :-))) A fakt. Cejtila jsem se tam v nich jako místní. Většina Italek měla na noze něco jako já. A přitom to byly boty na tenis z Decathlonu :-) Mimochodem, považujete za zemi módy Itálii, nebo Francii?

Jak můžete vidět zde na fotkách, dovolená byla boží.

Ač v Pescaře nenajdete nic světoborného, takže pro mnohé ve městě nic není (jak se dočtete na netu), pro mě to byl ráj. Těšila jsem se hlavně na moře. Když mám moře, nic víc nepotřebuju. A tak se má dovolená nesla v duchu "klídek a pohodička - špagety a kávička". Hned první den jsem běžela na pláž, kde jsem normálně v úžasu zírala na tu modrou nádheru a nahlas ze mě vypadlo "to je nádhera".

Na letišti mě vyzvedl pan domácí. Strašně milej člověk. Hrozně by mě zajímalo, čím se živí. Vypadal totiž jak umělec. Ale bylo mi blbý se takhle vyptávat úplně cizího člověka. On byl také velice taktní a neptal se mě, jestli jsem sama, proč cestuju sama, jestli se nebojím a tak. A měl moc hezký elektroautíčko - Dacia Spring - které jsem do té doby neznala.

Z letiště jsme byli na bytě zhruba za 18 minut (a při zpáteční cestě to trvalo o pět minut méně). V Praze jsem jela MHD, což mi trvalo hodinu, a po cestě zpět jsem se v tom autobuse málem poblila. Bylo teplo, narváno a já stála proti směru jízdy. Kdyby aspoň jel po nějaké rychlosilnici, ale on si to jede vyhlídkovou trasou, která může být pro sedícího turistu fajn, pro všechny ostatní jsou všechny ty zákruty a semafory a kruháky na poblití. No ale tak jsme teda přijeli na byt (v domě byly růžové výtahy - taková ta americká růžová 50. let :-)) a mně se tam moc líbilo. Byteček jako kdybych vešla domů k nějaké italské babičce. Byt byl velikostně jako ten můj s tím rozdílem, že tento měl balkón. Z balkónu byl výhled na palmu. Miluju jih! :-) V kuchyni byl normálně na lednici ručně psaný recept na parrozzo, což je tradiční koláč - ala bábovka - oblasti Abruzzo. Region Abruzzo má tolik obyvatel jako Praha, zatímco samotná Pescara má 120 tisíc.

Na bytě na mě čekali čerstvé květiny, jahody, pomeranče, perlivá voda, džusy, různé koláčky a mini nutelky. A taky tam byli žabky, taška na pláž, slunečník, batoh. No co vám budu povidat. Doteď jsem z toho v šoku. V kuchyni byl taky super hrnec na špagety, do kterého se vložilo síto a vařilo se to rovnou takhle. Pak se síto vytáhlo, voda vytekla dolu do hrnce a špagety se vyklopily na talíř. Takže po navrátu jsem si tuhle vychytávku koupila taky. Malé bezvýznamné minus musím dát za koupelnu, kde byl sprcháč bez sprcháče. Jakože sprcha nebyla nijak oddělená od zbytku koupelny, takže při a po sprchování byla voda po celé koupelně. Ale jelikož jsem tam byla sama, zas takovej problém to nebyl. Byt měl skvělou polohu a byl i za rozumnou cenu a to bylo pro mě to hlavní. Na pláž jsem to měla stejně daleko jako tady do Alberta :-) Já vím, že nevíte, jak daleko mám Alberta, ale víte co myslím, že jo? No prostě ani ne pět minut.

Chci tam zas, ještě a znova. Už v sezóně, abych se mohla koupat. A mohla bych si s sebou vzít komp a být na home officu. Ale co s Joníčkem, že jo? A vždycky mi je líto, platit někde za ubytování, když tam budu pracovat. Ale ta vidina možnosti si jít zaplavat před prací do moře. Jak lákavé. Ale zase jet na to stejný místo? To já přece nedělám. Ale on tam měl i vtipnou rohožku. Stálo na ní: Rohožka. Poslední krok k překonání před dobytím pohovky :-))) Byl tam takovej obchod... Jsem se pána ptala, kde koupil tu rohožku. Takové domácí potřeby to byly, kde měli spoustu věcí s vtipnými nápisy. Já si tam koupila podložku pod hrnec, kde stojí Dezert - kontroverzní zakončení večeře. Nikdo to nechce, někdo se raději rozdělí, ale nakonec se to sní. Rohožky naštěstí něměli, páč jinak bych si ji koupila a pak bych zjistila, že se mi nevejde do kufříku.

Jako mně se tam hrozně líbilo. Takovej příjemnej vibe to město má. Prostě si sednout na kávu a jen tak být. Já kávu normálně nepiju, ale v Itálii je kávička nutností. Pokaždé jsem se snažila si dát takovou, kterou u nás nemáme. A sednout si do restaurace přímo na pláži a koukat na moře. A nikam nespěchat. Jen jíst, pít, procházet se a nakupovat špagety. Domů jsem jako suvenýry vezla špagety. Věděli jste, že krom špaget existují i spaghettini? Ty jsou tenčí než špagety, ale ne tenčí než angel's hair. Jsem každému dovezla balíček špaget v barvě jeho kuchyně :)

Konec snění, konec vzpomínání. Itálie je prostě krásná a líbilo by se mi projet třeba Toskánsko - s Joníčkem. Jenže zas nemáme takové auto, kterému by se chtělo za pár dní ujet stovky kilometrů a na které by byl stoprocentní spoleh. Takže si mám auto půjčit? A jak je to s dálničními známkami u půjčeného auta? A když moře - aby i Joníček zažil moře - nejjednodušší by bylo Polsko. Mezi námi a Polskem nejsou žádné jiné země. Ale koho by lákalo Polsko? Mě teda určitě ne.

No vidíte. Takhle je to se mnou furt. Cestování zdar!