Lvice | Chorvatsko jachtou (ale nejdřív teda vlakem)

Jadran a jachetní kamarádi

Jeli jsme vlakem. Protože jak se do toho debilního Chorvatska dostat, že jo? Takhle... Tím vlakem jsme jely tři ženy a dvě děti. Drsný, co? A teď počkejte, až se dovíte, jak vypadala celá sestava. Celá posádka. Celé osazenstvo. Naše družstvo čítalo pět dospělých a čtyři děti. Muž byl jen jeden. Náš kapitán.

Kapitán s přítelkyní a dvěma dětmi měl pronajatou jachtu s tím, že pojedou ještě s jednou rodinou. Druhá rodinka nakonec nemohla, tak oslovil moji kamarádku. V naději, že ta má taky tradiční rodinu a na palubě tak bude ještě jeden chlap. Jenomže ta už muže nemá. Kdo má dneska tradiční rodinu? Naivka. Ten kapitán je naivka, ne ten, kdo má tradiční rodinu. I když... Takže do posádky přibyla jedna nekompletní rodina a na zaplácnutí poslední volné kajuty jsem se objevila já a další kamarádka. Muže žádné neznáme a máme beztak podezření, že muži se vyskytují snad už jen v bájích jako nějaká mytická zvířata :-) Například zde.
 

Naše parta byla drsná jako smirkový papír. Většina z nás byla na jachtě poprvé a nejmladšímu členovi byly tři roky. A my teda jely tím vlakem, abychom se dostaly do Sukošanu, kde nás vyzvedával pan kapitán, aby nás odvezl na oběd a posléze do přístavu, kde ty jachtičky jedna vedle druhé připomínaly bílé sardinky (míněno v dobrém). Kapitánovic jeli autem.
 

Ona ta cesta vlakem by vystačila na jeden samostatný článek. Říkám vystačila, ne zasloužila. Takovýho prostoru si ta jatkodoprava jménem Regiojet nezaslouží*. Jely jsme to 24 hodin (pro méně zcestovalé: to znamená, že jsme měly tisíc hodin zpoždění). Jediným highlightem cesty byla kavárna s koláči za 10 korun. No kavárna. V jednom z vagónů** byla prostě buňka a v té byla paní, která prodávala kávu a koláče. Do kavárny vedla fronta přes celej vagón. Jenomže kdo by si nechtěl ukořistit koláček za deset ká čé? Kdo? Ukažte mi ho! Čerstvě rozmražený ještě studený koláček. Já takové koláče nesla tři. Nesla jsem je přes pět vagónů zpátky k nám do kupé. Vymáčkla jsem tak ze sebe veškerou koncentraci, která mi ještě po té úmorné cestě zbývala. Únavě navzdory. Studené koláče jsem donesla celé. Kamarádka nesla kafe. Vařicí kafe nedokázala na jeden zátah do cíle dopraviti. Stačil jediný pohled na horké kelímky a začaly se vám vypalovat díry do dlaní. I ponechala je na bezpečném místě – na hasicím přístroji - a skočila si pro synovy slipy, jež krásně posloužily jako chňapky.
 

Nejezděte do Chorvatska vlakem. Fakt ne. Ani zpáteční cesta se neobešla bez zpoždění. To už jsme ale tak silně nevnímaly. My totiž v tom Chorvatsku málem zůstaly. Měly jsme nastoupit do autobusu, který nás měl odvézt na nádraží. Jenomže my tu kvazi zastávku nemohly najít. Čekaly jsme prostě někde jinde. Poznaly jsme to podle toho, že ač se čas odjezdu blížil, nikdo jiný tam s námi nečekal. Volám tedy do Regiojetu. Na druhé lince nebožák, který věděl jen to, co bylo na jejich stránkách. Je to u pekárny. Vidíte tam pekárnu? Ne? Tak to jste v píči. Ok, dík moc za pomoc, hochu. Volám tedy zpátky taxikáře Zvonimira. Ten snad čekal někde za bukem (resp. za fíkovníkem), protože se u nás objevil do pěti minut. Řka, že mi to říkal, že tady nás žádný autobus nevyzvedne, ale já prej neee, měla jsem svoji hlavu a on zas věděl, že ženám se neodporuje. Odvezl nás teda na druhý pokus někam a ono to bylo ono. My a autobus jsme přijeli společně. Vystupujeme, házíme zavazadla do busu, platíme taxikáři, nastupujeme do busu, zatímco ostatní (plebs, kterému čouhá z bot do vody sláma mořská řasa) čumí a nechápou, jak jsme to mohly mít tak krásně načasováno. No a za dva tisíce hodin jsme byly doma. Hurray. Jupí jej.

Správná dovolená nazačíná zmraženejma koláčema ve vlaku. Správná dovolená začíná, když máte na talíři olihně a povrce na žaru. Až v restauraci jsme se konečně všichni při společném oddělování rybího masa od kostí seznámili a naše týden trvající přátelství mohlo začít.

Po vydatném obědě jsem ji konečně uviděla. Bílou a sluncem zalitou. Jako malovanou. Jachtičku milovanou. Houpající se na líných přístavních vlnkách. Houpy hou. A šup nastupovat. Zavazadla a nákup nakládat. Neee, to nevadí, že z mola na jachtu se leze po úzkém dřevěném můstku. Jak slepice do kurníku. Ne, fakt mi to vůbec nevadí. A hle, naše kajuta. Budu poprvé spát na lodi.
 

Vyspala jsem se za ten týden aspoň jednou? Poblila jsem se? Rozjely se mi nohy každá jako fakt hodně na jinou stranu, když jsem přestupovala z jachty do člunu? To a mnohem více se dovíte už v příštím článku.