přihlášení

moji přátelé

rubriky:

archiv článků:

Chorvatsko jachtou

pise.cz/img/429649.jpg" alt="jachta 2" width="680" height="281" align="absMiddle">

tady to bylo hezký :-)

Jak jsme tím vlakem přijely pozdě, tak jsme se nemohly zúčastnit společného nakupování. Tudíž nám bylo nakoupeno dle seznamu, který jsme poskytly. Normálně bych si nakoupila více a lépe. Ale nešlo to, nebyla jsem přítomna. No a na té baječné lodi byla malá lednice. Tu jsme narvali jídlem pro děti. Kolikrát ani nešla zavřít. Já se tak živila čínskými polevkámi a božskou manou.

Trošku mě ta malá lednička vysírala. Naštěstí jsme chodili každý večer do restaurace, kde jsme se vždy výborně nadlábli. Další vysíračka byl ten můstek. No bylo to jen takový úzký prkýnko provázkem přivázaný k lodi. Jakože Němci měli normální lávky se zábradlím, ale my, Češi, kus dřeva. Zakotvení v přístavu jsme většinou byli níž než molo, takže to blbý prkno bylo potřeba, aby se člověk dostal na pevninu. V přístavu byly umývárny. Bylo to jak na táboře s tím rozdílem, že umývárny byly pěkné, čisté a člověk tam měl soukromí. Já mám doteď trauma ze společných sprch na táborech a školách v přírodě, kde byla jedna zeď, na ní několik sprchových hlavic vedle sebe a to bylo všechno. Ať žije hygiena. Sice jsme byly čistý, ale moje psychické zdraví už nikdy nebylo jako před společným vysvlékáním. Takže naposledy v pohodě jsem byla před nástupem do mateřské školy. Takovou už mě nikdy nezažijete.

Právě jsem si nalila víno a otevřela hořické trubičky, protože ty vynořivší se traumatické vzpomínky od školky po jachtu mě zabolely.

Inu tedy - vždy, když jsme byli v přístavu, šli jsme několikrát za večer do umýváren. Kamarádka furt vzpomíná, jak byly čistý. Jo, čistý byly, ale já byla líná furt někam chodit. A furt balancovat na tom prkýnku jak opice v cirkuse.

Člověk, když se teda hezky ospršil a občas i zuby vyčistil, mohl jít spát. Spát do kajuty. No ty vole. Pojala jsem podezření, že nás tam bylo na tu loď nějak moc! Nikomu to nebylo divný. Jenom mně zas. Byly tam čtyři kajuty. Ty pod zádí byly větší. Tam spala vždy jedna matka a její dvě děti. A pak tam byly dvě kajuty pod přídí. Příď, jak známo, kámo, je tvarovaná do špičky. Tudíž i ty kajuty jsou tvarovaný tak, že se vám na jednom konci postel zužuje. Takže postel ve tvaru trojúhelníku je dle mých geometrických a anatomických znalostí vhodná pro jednoho, nebo pro dva beznohý. My byly dvě, každá dvě nohy. Já věděla, že na tomhle trojhránku se nevyspím. Copak jsem nějaký skaut? Vždycky, když mám spát někde, kde to dost dobře nejde, tak si vybavím scénu z Lásek jedné plavovlásky. Andula přijede do Prahy k Mildovi domů. Rodiče ji teda nechají u nich přespat, ale v rámci zachování dobrých mravů musí jít Milda spát s nimi. Na to konto jeho otec, který má spát uprostřed manželské postele, praví: "Já tady takhle nemůžu spát! Jako na hranolu!" :-)))

Kdo neviděl Lásky jedné plavovlásky, ať mi nechodí na oči.

při pohledu na tu mini postel brečím ještě teď

No já tam fakt nemohla spát. Pomalu jak v rakvi. Zkoušela jsem spát venku na tý terásce. Ale tam je to krátký, úzký a tvrdý. Nejsem žádnej jogín, mnich nebo kdo, abych spala na zemi. Taky jsem se snažila spát dole na gauči. Pod hromadami hraček, mezi zbytky jídla a s nohou v kyblíku. To se taky neosvědčilo. A druhý den, když jsem ráno chtěla na záchod – koupelny na lodi se v přístavu nepoužívají – nevěděla jsem, jak otevřít stříšku nad schody. Nechtěla jsem tam něco ulomit, tak jsem se z tý lodi vyhrabala po čtyřech. Jak jezevec z nory. Když už jsem myslela, že to horší být nemůže, začal někomu jedno ráno zvonit budík. To byl taky den jak sen. Nikdo nevstával. Nepodařilo se mi přijít na to, jak ten krám vypnout. Odevzdaně jsem se vrátila na gauč mezi kyblíky, záchranné vesty a pastelky, a začala si rvát vlasy. Budík řval dvě hodiny a zas jedinej, komu to vadilo, jsem byla já. Do uší jsem si narvala plavky a čekala, až ten šunt někdo vypne. Vypnul. Nakonec se ukázalo, že mobil patří jednomu z dětí (jehož matka brala prášky na spaní – asi hodně kvalitní). Holčička měla nastavený budík na ranní čůrání. Vzhledem k tomu, že ji budík z postele nevytáhnul, tak se asi pochcala.

Poprvé a naposled jsem se za ten týden vyspala až tehdy, kdy mě s pocuchanými nervy a vyškubanými vlasy odvezli do sanatoria penziónu.

Podle předpovědi nás čekala větrná noc a tak se určilo, že co největší část z té noci strávíme v restauraci. Vzala jsem dětem, co mi jejich matky naložily, a šla nastupovat do vodního taxi, které pro nás přijelo z restaurace. Jak jsem měla plný ruce, nezvládla jsem držet balanc. Jedna noha na jachtě, druhá u pána v taxi. Ten konec taxi, kde se nastupovalo, nebyl tak blízko jako přední část člunu (tam stál ten taxikář a držel se jachty, čímž udržoval člun jakž takž na místě). Jedna noha na jachtě, druhá ve člunu. Pomalu se to začalo rozjíždět a já fakt nechtěla skončit ve vodě. Tak jsem jednou nohou zabrala, abych se přestala rozjíždět a abych i tu druhou rychle dostala do člunu. No a něco mi ruplo v koleni. Od té doby jsem kulhala. Po půlnoci jsme se zas vraceli na jachtu, protože v restauraci nám řekli, že zavíraj (jaké to překvapení). Vlny byly velké, loď se komíhala ze strany na stranu a mně bylo blbě.

Děti byly uloženy a my, dospělí, seděli na zádi a zhluboka dýchali. Já se nedokázala převlíct z plavek, nedokázala jsem vstát a dojít si do tašky pro žvejky proti blití, nedokázala jsem se ani pohnout. Jak říkám, bylo mi fakt blbě. Asi po dvou až třech hodinách jsem se nejistým krokem došourala na gauč, kde jsem si lehla mezi hračky, kousky chlebů a čínských polévek. Ráno, když byla naše kajuta, kterou jsem vůbec nepoužívala, prázdná (takže kamarádka ji měla celou dobu pro sebe – ta to vyhrála), mě našli sedící a brečící na posteli. Únava a bolest v koleni mě dostaly.

Koleno mi něčím namazali a obvázali. Rozhodlo se, že mě odvezou na nejbližší ostrov, kde mě na jednu noc někde ubytují. Seděla jsem na lavičce před marketem jak hromádka neštěstí, zatímco se šly holky poptat po nějakém ubytování. Na Bookingu v dané oblasti totiž nebylo nic. Podařilo se a já strávila nádhernou noc v penziónu. Měla jsem pokoj s balkónem s výhledem na moře. Obědvala jsem v restauraci v přístavu, na večeri jsem si nakoupila v obchůdku a jedla na balkóně. Třikrát jsem se vysprchovala a prospala 12 hodin. Bylo to nádherný! Kámoška mi psala, že můžu bejt ráda, že tam s nimi nejsem, že jim došla voda. LOL. Následující večer se pak hledal penzión pro jedno s dětí s mámou, protože kluk měl úžeh.

Tomuhle hororu předcházel ještě jiný horor. Celá plavba byla koncipovaná pro děti. Měly seznam úkolů, které měly plnit. Za každý splněný úkol dostaly knoflík (vytištěný na 3D tiskárně!), který si měly našít na námořnickou čapku. A jako by toho nebylo dost, občas byla zastávka, kde se hledala keška. Nás s kámoškou jednou z té honby za keškama omluvily. Ale nebylo to zadarmo. Vysadili nás na ostrově, kam se oni potom odpoledne měli vrátit s tím, že já tam zarezervuji stůl a místo na kotvení u mola. Ocitly jsme tak na pláži, kde nikdo nebyl. Jen my, lehátka, loďky a dokonce i WC. Celá pláž byla pro nás. Strašně jsme si to užívaly a já se i trochu vyspala. Když pak otevřeli restauraci, hned jsem běžela za nějakým pánem a začala řešit tu rezervaci. Pán moc anglicky neuměl. Nicméně se netvářil úplně odmítavě. Furt jsem se ho chodila ptát, protože říkal, že je ještě brzo, že neví, a snažila jsem se s ním najít společnou řeč. U mola bylo místo jen pro tři lodě, takže hádejte co? Místa se obsadila a na naši jachtu nezbylo. Později se ukázalo, že kapitán čerpal ze svých zkušeností z května. V sezóně tam ještě nebyl. V sezóně se na ňáký rezervace nehraje. Volala jsem tedy na jachtu, že plán selhal. Kapitán mě seřval, že kde teď budou kotvit a spát. Že se blíží vítr a s dětma nemůžeme bejt jen tak někde na moři. Furt na mě řval, že na mě spoléhali, že umím anglicky a měla jsem to zařídit. Tohle bylo fakt hrozný. Já nesu hodně těžce, když je na mě někdo zlej. No nakonec pro nás z druhé strany ostrova přijel autem (autem nějaké holky z restaurace) a zbytek příběhu už znáte.

pláž, kde jsme byly úplně samy

A jestli si myslíte, že aspoň to koupání takhle na otevřeném moři bylo fajn, tak to jste na omylu. Jednou jsme takhle kotvili někde u písečné pláže. Písečných pláží je v Chorvatsku pomálu, takže tohle měl být jeden velký hit. Děti si uplácaj bábovičky. Už i ten Poseidon z nás byl celej vyjevenej. Když jsem ale z lodi viděla tu chcíplou plážičku, rozhodla jsem se, že si zaplavu tam, kde jsem, že na pláž kašlu. Kapitán se přidal ke mně. Zbytek si teda doplaval na pláž a já s kapitánem jsme slezli z lodi a užívali si moře bez pláže. Jenomže když nás plavání kolem lodi přestalo bavit, chtěli jsme vylézt zpět na loď. To jsme se ale přepočítali. Náš žebřík byl rozbitý a jakmile po něm člověk začal lézt, žebřík se začal zasouvat pod loď, místo aby zůstal kolmo viset. Tak jsme se tam plácali, dokud mi kapitán ten žebřík nedržel a já tak mohla vylézt. Kdo ale pomůže jemu? Chudák se dostal na palubu až díky paddleboardu, který jsem mu hodila. Vyvalil se na něj a jako lachtánek se pak převalil na loď. Děti a matky nás z pláže pozorovaly a říkaly si, jak si to náramně užíváme, že i ten paddleboard jsme si vytáhli.

Ovšem i po těchto zážítcích by se mi líbilo ještě někdy strávit dovolenou na lodi. Jenomže tentokrát tou lodí myslím katamaran. Ten je oproti jachtě stabilnější a větší, takže nedostanete postel pro beznohý a nebude vám na blití. Tudíž potřebuju ňákýho bohatýho introvertního Nora. Jak by byl introverní, bílej a blonďatej, byl by furt zalezlej dole. Já bych se v klidu nahoře opalovala a občas bych sešla dolů, abych mu řekla, co nového, jak moc je vedro a co všechno jsem viděla. On by mi pochválil opálení, zasmál by se mým vtipům a byli bychom všichni moc spokojení. Na práci bychom měli nějakého kapitána a jeho asistenta/uklízeče, které bychom si pronajali společně s lodí. Jenomže tohle se nikdy nestane. A proto jsem zavděk musela vzít obyčejnou jachtou, kde je málo místa, bordel a děti.

A protože píšu sice hezky, ale pomalu, tak tohle všechno se stalo už v srpnu 2021 :P

Zpět na hlavní stranu blogu