Já bych ty služebky zakázala

Nechtěla jsem sem psát o své nové práci, aby to nějaký čmuchal nevyčmuchal a abych z toho pak neměla mrzení a voplejtačky. No jo, jenomže já jsem v té práci už tři a půl roku! To si snad můžu nějakou tu zmínku o svém super novém jobu dovolit, ne?

Nastoupila jsem za covidu. Já nemůžu za to, že můj pohár trpělivosti s předchozím zaměstnavatelem přetekl na jaře 2020 a že zrovna v té době se u nás zabydlel covid. Navzdory krizím a neštěstí, které covid s sebou přinesl, já měla štěstí. Obrovské štěstí. Člověk se bojí říct, že si našel skvělou práci, aby to nezakřiknul. Ale je to tak, mám báječnej job a nestydím se za to.

Často myslím na slova své současné kolegyně. Když se jí manžel zeptal, co by teda dělala, kdyby nemusela pracovat, odpověděla "Koukala bych na Netflix a hrála si se psy". Same, girl, same. Jako jo no. Ideální job je žádnej job. Chci být rentiérkou. Ale to je jen taková pohádková vsuvka.

A tak jsem tedy nastoupila do dalšího korporátu. V inzerátu stálo "permanent home office" <3 Na to já slyším. Nikdy nezapomenu na ty orgasmické stavy, které se při čtení inzerátu dostavily.

Jakmile pracujete v nadnárodní firmě, pracujete s lidmi, kteří taky někde sedí u kompu, akorát že v úplně jiné zemi. Tudíž je vždy jen otázkou času, kdy někdo přijde s úžasným nápadem, že se musíme vidět osobně. Takže hurá, služební cesta.

Já se s nikým cizím vidět nepotřebuju. A sedět pět hodin ve vlaku, abychom si poplkali o společných cílech, úspěších a plánech do budoucna, které jistojistě zachrání svět? No, thank you.

 Home office je na vzestupu, ale to přesvědčení některých lidí, že se stejně musíme vídat, tu furt je a furt mě straší. Díky covidu se ale služebky konat nemohly. Pak se to přecijenom zkusilo prorazit (až tak, že už jsem měla koupené jízdenky), ale sešlo z toho. No a pak jsem si pořídila Joníka. Tím jsem argumentovala a v duchu jsem si říkala, že já přece nebudu platit za psí hotel, abych mohla jet někam, kam stejně nechci.

Jenomže vztah, kdy jedna strana pořád říká ne, není trvale udržitelný :-D A proto jsem teď v létě řekla "fajn, já teda pojedu". Vlastně jsem řekla něco jako "suuure, I would love to, sounds great" nebo nějakou podobnou křečovitou faleš. A pak změnili termín a služebka zasahovala do státního svátku. Na můj volnej čas, kterej je pro mě svatej, mi nikdo sahat nebude, na to já jsem pes. Takže jsem řekla, že ne, že sorry, ale že v ten svátek už něco mám. Boj s větrnými mlýny. Další služebka přišla teď v prosinci a já opravdu jela. 

Jak jsem jela na služební cestu do Vídně

Celé to začalo jednoho úterý obědem ve 12. Což znamená jet vlakem v šest a vstávat ve čtyři. Ve čtyři ráno! Vy neslyšíte můj tón, tak vám to tu musím písemně vysvětlit. Takhle brzo já vstávat prostě nemůžu. NEMŮŽU! A celkově už brzké vstávání odmítám. Hlavně aby se ušetřilo za hotel a my tam nemuseli strávit ani jednu noc navíc. Fakt už jako... Jak u blbejch. Tak když na to nemám, tak služební cesty nepořádám, ne? Já bych to jen a jen uvítala. A to jsem se ten den do postele dostala až v půl jedné v noci. To jsem samozřejmě dopředu nevěděla, ale už mi, lásko, není dvacet let, takže jsem to předjímala a jela tam o den dříve.

Jet o den dříve znamenalo strávit v hotelu jednu noc navíc. A tu noc jsem si musela samozřejmě zaplatit ze svého. Ale radši si zaplatit pokoj na hotelu, než pak zemřít vyčerpáním :-) Ten můj dřívější start měl mít i jiné klady, než únik před srmrtí. Chtěla jsem si projít adventní Vídeň a dát si sacher a řízek. Jenomže to by ten debilní vlak neměl mít zpoždění 150 minut. Do Vídně jsem se dostala až za tmy. Než jsem se vyhrabala z nádraží (kde jsem si ještě u Mannera kupovala nákupní tašku – protože je růžová a protože Manner, že jo), než jsem si koupila lístky na MHD, než jsem metrem dojela k hotelu a než jsem ten hotel našla, bylo pět hodin. Ubytovala jsem se, vyfotila v koupelně před zrcadlem, a vyrazila do protějšího nákupního centra na večeři. A aby aspoň tohle bylo rychlé, rozhodla jsem se pro Burger King. O Wienerschnitzelu se mi mohlo jen zdát. Aspoň že hotelový pokoj byl fakt krásný a snídaně výborné.

Další den už mě čekala cesta do vídeňského kanclu, kde jsme seděli v kroužku jak skupina anonymních alkoholiků, a já každému mohla vyprávět, jak jsem jela vlakem, který měl tisíc let zpoždění. Po prezentacích, uslintaných slidech a jiných korpo hrátkách, se jelo na hotel, kde se teda ti, co přijeli dopoledne, teprve začekovali, a šli jsme na večeři. Nejdřív teda na vánoční trhy. Tam jsme se vyvětrali a já si dala Kinderpunsch, po kterém jsem měla týden spálený jazyk. Na večeři nás vzali do (nádherné) pizzerie. Řízek se zase nekonal. Zklamaných nás bylo víc. Jenomže, a to jsem teda nečekala, se konala nejlepší pizza mého života. Nanosili nám několik pizz. S lanýži, s pistáciemi, se vším možným a vždycky k tomu měli dlouhý výklad. Jedna pizza byla dokonce dvakrát pečená a to dvěma různými způsoby. Nevěřila bych, že pizza může být tak dobrá. Takže jo, nebylo to všechno jen negativní.

Druhý a poslední den nás čekalo ještě dopoledne v kanclu. Meeting byl tedy odpo a dopo. Abychom je stáli jen jednu noc. No ještě teď mě to sere. A jelikož byl ráno ještě meeting a pak už jsme jeli domů, tak jsme se po snídani odhlásili z hotelu a táhli se s kufry ve vánici (!!!) do toho jejich kancelária. Když jsme se doštrachali do cíle – s omrzlými řasami, rudými tvářemi a kufry obalenými sněhem – povídá jedna z místních "no ona sem vede jedna lepší a kratší cesta, ale ta se na Google mapách nezobrazuje..." Well, thank you very much!

Meeting skončil, takže hurá super rychle na nádraží. Trošku jsem si zanakupovala, dýmku zapálila, na wc skočila. No nebudu vás napínat. I tato cesta byla dobrodružná, i teno vláček měl zpoždění. Ale jenom hodinku :-) Jenomže na palubě byl tzv. omezený servis, což v praxi znamenalo, že nebylo skoro nic k jídlu. Jela jsem s Regiojetem, kde si objednáváte buď u stevarda, nebo v aplikaci. My měli stevarda. Takové mláďátko vystresované. Hráli jsme veselou hru, kdy si každý řekl, co by chtěl a na to stevard odvětil "to nemáme". A takhle to šlo od cestujícího k cestujícímu celým vagónem. Cizokrajným cestujícím stevard říkal "I must give you food or drinks". Psala jsem to kolegyni (která seděla v jiné třídě) a ta na to reagovala slovy: "Ten to bere ňák vážně". Celá groteska vyvrcholila tím, že mě praštily dveře mezi vagóny (a já si tak jako suvenýr přinesla domů mega modřinu) a spadl mi kufr z horní police do uličky. Dobrou noc a těším se na další cesty vlakem. Spíš bych upřednostnila soukromé před služebními.