Život na nové adrese

Jak je mým dobrý zvykem, zase jsem se přestěhovala já za mužem. Poprvé to bylo do Los Angeles, teď jen do Středočeského kraje. Budeme tomu městu, kde bydlím teď, říkat třeba Měchov.

Měchov má krásných 9 000 obyvatel a je jen hodinu od Prahy. Takže co mně může chybět? S kamarádkama se vidět můžu. Práci jsem kvůli stěhování měnit nemusela. Auto mám. Můžu si drandit po okolních městech i do Prahy. Nejsem za oceánem. Nejsem od svých oblíbených lidí a míst daleko.

Nejdřív jsem jezdila za přítelem na víkend, pak třeba i na čtyři dny v týdnu. Já totiž pracuju z domova, což znamená, že si můžu s tím počítačem sedět kde chci. Hlavně, že pracuju. Díky své flexibilitě jsem mohla jezdit sem a tam, jak mi bylo libo. No jenomže pak už jsem z toho byla unavená. Furt balit. Sebe, Joníka, léky, počítač, nabíječku, myš. Pak přijet na pár dní do Prahy a rychle oběhat, co bylo potřeba (doktory, veterináře, psí kamarády, autoservis, rodiče, kámošky, manikúru, divadla atp.). Takže říkám Patrikovi, že už jsem z toho uježděná a unavená a že bychom mohli bydlet spolu. Souhlasil.

Dřív jsem pořád jezdila do Měchova. A teď pořád jezdím do Prahy. Takhle to dopadlo. V Praze si stále držím byt. Mám tu zázemí a to je velice komfortní. Ale to, že platím za byt, kde nebydlím, je dost nekomfortní. Žiju si nad poměry. Ale kam ty všechny věci dát, že? Toto bohužel stále nemám vyřešeno. Pomalu vystěhovávám a odvážím. V současné době to vypadá tak, že v Praze mám nezabaleno a v Měchově nevybaleno. A to mě tíží, tíží na srdéčku.

A proč jsem se já přestěhovala tam a ne on sem?

Protože je to chlapec z malého města a život žije postaru. Tím chci říct, že on chodí do práce. Jakože fyzicky dochází do zaměstnání, a to, prosím pěkně, každý den. Navíc dělá na směny. Jakože ranní, noční, odpolední. Jsem nevěděla, že něco takového ještě existuje. Možná tak krom nemocnic. Páťa vyrábí auta. Říká se tomu fabrika, tam, kde vyrabí auta? No dejme tomu, že jo. Tak Páťa chodí pětkrát, a teď pozor – někdy i šestkrát týdně – do fabriky. To je takový hlad po autech, že se tam musí makat 24 hodin denně pětkrát týdně? Neřeknu, kdyby to byla jediná automobilka na světě, ale takhle... Nicméně jsem ráda, že má práci. Jakože normální práci, že není třeba influencer :-D

Já, když si vzpomenu, že už i to chození do školy mi přišlo zbytečný. Jako proč mám brzo vstávat, někam se tahat, sedět tam celý den, když se pak stejně všechno musím naučit doma sama? To, že mi paní učitelka nadiktuje látku do sešitu, mi bylo dost k ničemu. A to, že mi učitelka ukáže na tabuli, jak se počítá příklad, mi bylo také k ničemu. Mohla nám to ukazovat celou hodinu. V mých mozkových závitech k žádnému osvícení či prozření nedošlo.

Home Office jako klíč k lepšímu životu

Jenomže on takový home offísek ani dnes, v roce 2026, ještě pořád není samozřejmostí. A tak i u nás se začalo nenápadně přecházet z home officu na hybrida. Hybridní model znamenal dva dny v kanclu, tři dny doma. No a pak jsem přišla já s dotazem, že se budu stěhovat z Prahy a co teď, že to dojíždění nedám. Protože já ho nedávala, ani když jsem bydlela v Praze. LOL. No a světe div se, oni mi vyšli vstříc. Jezdím tam jednou za čtrnáct dní. Vůbec s tím nebyl žádný problém. Žádný doprošování, žádné handrkování, žádné přesvědčování. Zázrak, za který jsem mega vděčná. Tohle jejich vstřícné gesto mi umožňuje žít s přítelem. Jsem si po sto letech našla přítele a tak by mě teda dost rozložilo, kdybychom ten vztah museli ukončit kvůli práci. Měli jsme teda i připravenou variantu, že bychom se poohlédli po bydlení jinde (někde, kde to máte do Prahy max. hodinku vlakem a kde to jezdí, já nevím, aspoň dvakrát do hodiny), kdyby mi v práci řekli, že do kanclu musím pořád jezdit dvakrát týdně a že není jejich problém, že odcházím z Prahy.

Se musím smát, když jsem se na IDOSu, den před mou první cestou do Prahy, dívala, že kdy že to jede. Jako vůbec mi nedošlo, že to bude jezdit třeba jednou za hodinu a ne každých pět minut jako v Praze :D :D :D Že sakra záleží, kdy člověk vyleze z baráku. V Praze to bylo jedno. Ať čekáš na cokoli, jezdí to každou chvíli. Jsem teď v Měchově potkala takovou paní mého věku a říkala, že žila rok v Praze a zjistila, že to není pro ni. Ta  socka, říkala. Jako já to chápu. Mačkat se někde v narvanym metru. Když na to člověk není zvyklý, tak mu to přijde děsný. Mně to naopak přijde nádherný, jak je Praha prošpikovaná MHD. Vyskočíš, naskočíš, neřešíš. A naopak mi přijde děsivý bydlet někde, kde MHD neexistuje. Člověk je závislý na autě. Ale co když se autu něco stane? A co když se stane něco tobě a ty řídit nemůžeš?? Ale to jsem jí nemohla říct. Nikdo nemá rád, když o tom, co má rád, nemluvíte hezky.

Máte výtah? A mohla bych ho vidět?

Já si tam připadám jak v počítačové hře. Na jednu stranu mě to baví. Objevuju nová místa a musím řešit různé složité úkoly, abych postoupila do dalšího levelu a abych nezhebla někde u krajnice. Kupříkladu v úterý se jdu zaregistrovat k místnímu praktickému lékaři. Celá akce obsahovala rozsáhlé gůglování a několik telefonátů. Rozjela jsem to už loni a tak se můžu těšit, že mě letos v březnu vezmou. Praktik je chlap, to se mi nelíbí, ale co mám dělat? Tento měsíc se v Měchově také chystám na dentální hygienu. Co se týče veteriny, tak náš vet opět zklamal. Joník prodělal zánět spojivek a když mu výtok z očí nepřestával, šli jsme zas za ním. Prej že je to na operaci třetího víčka. Že jinak z toho bude chronický zánět. Takže jsem jela do Prahy na konzultaci, kde jsme dostali kapky s tím, že je to jen dozvuk zánětu spojivek a operace v žádném případě. K dalšímu rozčarování u mě došlo, když jsem chtěla jít na nehty. Nikde neberou. K jedné manikérce se lze dokonce objednat online. Wow. Objednala jsem se, vzala mě. Když jsem se objednala podruhé, tak mi napsala sms, že nové klientky nebere.

S čím mám ale nejzásadnější problém je to, že bydlíme ve třetím patře bez výtahu. A to není dobré ani pro mě, ani pro Joníka. Objednala jsem už dvě nosítka. Neosvědčilo se ani jedno. Joník není žádná čivava, aby se mi vešel do tašky. Má dlouhé tělo a krátké nožky a chození po schodech pro takového psa představuje extrémní zátěž na páteř, což může vést až k ochrnutí. Až tedy konečně seženu něco, v čem ho budu moct nosit, psa zachráním, sebe strhám.

Chtěla bych tedy byt s výtahem (kterých je v Měchově nedostatek), ale na to se přítel moc netváří. On je spokojený tam, kde je. Jemu nic nechybí. Celý život bydlel v domě bez výtahu. Já také celý život bydlela ve třetím patře bez výtahu. Proto jsem si v Praze koupila byt s výtahem. A myslela jsem si, jak mám vyhráno. Že jsem se z té bídy vyhrabala. No tak nic. Bída is back.

Ale já tady ten Měchov Survival pokořím. Projdu všema levelama a bude dobře. Člověk se nesmí vzdávat. Budu si postupně budovat nový život na nové adrese a jednou i na to parádní bydlení dojde.