Loni v září jsem tu plakala, že nemám s kým jet na dovču. Tak v tomto ohledu se nic nezměnilo. Jenomže já už na to seru. Jedu sama.

Je 15:50 a já čekám na bus. Stojím za prosklenou budkou ve stínu. V pracovní den se nás na témže místě mačká kolikrát i pět. Teď ale nikde ani živáčka. Ticho. Všichni jsou u vody, na pivu, nebo v panelákovém v bytě s nohama v lavóru. Jen na lavičce v budce sedí krabička od nesteroidního antirevmatika. Vzduch se vlní, teplý vítr si hraje s vajgly na chodníku. Zpoza kopce se líně přibližuje autobus.

Máme stažený žaluzie a čekáme, co bude :-) Celou dobu, co hlásili na víkend ta vedra, jsem se připravovala, že se půjdu koupat na Šeberák. Samozřejmě, že jsem nešla.

Vytahuji z lednice dnes už prošlý jogurt, který byl za polovic. Jím ho předposlední čistou lžičkou a říkám si: "Má cenu kazit si poslední víkendový den tím, že člověk neustále myslí na to, že nemá umyté nádobí, to umyté je sice čisté, ale zas není uklizené?" Pak tu máme umyvadlo a sprchový kout, které volají po čistícím prostředku. Je potřeba vyprat, vyprané ze sušáku uklidit - ale předtím vyžehlit.