Lvice | Pražák mezi Severočechy

Jak už určitě všichni moc dobře víte, mám ráda výlety. Není malých výletů, i když teda větší jsou lepší. Ale stejně - každá změna prostředí dobrá.

A tak jsem přijala pozvání a vydala se za svou kamarádkou do Litoměřic. S tou, co jsem byla loni v Turecku. Nemám práci, mám čas, už nemám zvíře a vedra už taky nejsou, takže jsem mohla v pohodě v pátek odpoledne odjet a v neděli se zase vrátit.

Do Litoměřic není přímé vlakové spojení, tak jsem jela do Ústí. Kde mě kamarádka vyzvedla, protože tam pracuje, a šly jsme na kebab. V turecké kebabárně s nápisem IstaMbul nám paní vesele připravovala jídlo rukama a k tomu vyprávěla neméně veselý příběh o tom, jak se jedné zákaznici nelíbilo, že jídlo připravuje rukama bez rukavic, tak ji poslala vedle pro rohlík. Kebab byl moc dobrý a nic nám po něm nebylo. Takže tak.

Byla jsem hrozně ráda, že jsem aspoň z auta viděla chemičku, kterou znám z Páralových knih. Vůbec si nepamatuju, o čem ty knihy byly, ani které že jsem to četla. Ale to prostředí chemičky, které on popisuje, ve mně něco zanechalo. Nějaký trvalý pocit... 

Mě hrozně zajímá, jak žijí ostatní lidé. Jaký mají byt, jak to mají zařízené. Návštěva cizího bytu mě naplňuje neskonalým blahem. Hned si představuju, jak bych si to zařídila já. Nebo se naopak některými vychytávkami nechám inspirovat. Kamarádka má velmi prostorný byt, takže jsem na víkend dostala vlastní světničku s oknem a nafukovací matrací. Ještě navíc má moc krásného psíka, se kterým jsem trávila první večer v cizím bytě sama, protože kámoška chodí s přítelem každý pátek do tanečních. Užívala jsem si posezení na gauči, protože takovýto luxus doma nemám, a začala jsem číst 40 dní pěšky do Jeruzalema od Ladislava Zibury. Z knihy se vylouplo ještě lepší čtení, než jsem čekala.

Jo ale co se mi nestalo. Asi hoďku předtím, co se moji hostitelé vrátili z tanečních, jsem šla na záchod. Na extra záchod vedle mé světničky. Zašoupla jsem zašupovací dveře a když jsem je chtěla otevřít, tak to nešlo. Ta představa, že tam budu hodinu sedět a čekat, až mě někdo vysvobodí, se mi vůbec nelíbila. Použila jsem na dveře nejvyššího stupně hrubého násilí a riskujíc, že je nenávratně zničím, jsem je vyrvala a vysvobodila se. Myslím ale, že zůstaly nezničeny. No nicméně jsem tam už od té doby nezavírala.

Protože spát můžu doma a zadarmo, vstala jsem v sobotu už v 7:30!!! Posnídali jsme v kruhu rodinném a šlo se do města. Jejich trapné snahy dostat mě na kolo, koloběžku nebo brusle jsem celý víkend s humorem sobě vlastním přecházela. Stavily jsme se v drogerii u Vietnamce, který dováží zboží z Německa a dá se u něj platit kartou :o Jo, to v Praze nemáme! Koupila jsem si vložky :-))) Následovala zastávka u teplého Vietnamce v obchůdku s oblečením. Vietnamec na nás hned skočil, že co že to hledáme. Já říkám, že já nic, já muzikant, a tak se realizoval na kamarádce. Ona byla ráda, že ji vybere, přinese, poradí. V roli módního poradce vystupoval i její přítel. No nakonec z toho byly čtvery šaty a Vietnamec po našem odchodu otvíral ve skladu za smradu umělých bot a kabelek šampáňo na oslavu. Ale to ještě není konec.

Protože, co je horší než Vietnamec, který neumí česky? Vietnamec, který umí česky. U tohoto milého Vietnamce se platit kartou nedalo, tak musela kámoška do bankomatu. Já zůstala v krámě a Vietnamec hned, ať si taky něco zkusím, že stejně musím čekat. Marně jsem mu vysvětlovala, že na mě nic nemá. Řek, že má všechny velikosti. Rukou si ukázal na oblast hrudního koše a pravil, že vidí, že já tam být trochu větší, ale že má ještě větší zákaznice. To mě potěšilo a tak jsem se jala zkusit tmavěmodré šatečky s puntíky. Rvala jsem to na sebe, pot mi stříkal z čela a stehy praskaly. Z čehož vyplývá, že svá kila umím nosit. Vietnamec mi dle svého úsudku odhadl velikost o dvě čísla menší.

Abych svým hostitelům udělala radost, vyšplhala jsem na Věž u katedrály sv. Štěpána. Pot opět stříkal z čela a mně málem praskla stehna. Na vrcholu byl výhled ze tří oken na tři různě strany. Jeden na paneláky, druhý na lepší baráky a třetí na Labe nebo co to bylo. Pak se nade mnou vesmír smiloval a šli jsme do Kávy s párou, kde jsme v klidu a míru poseděli na zahrádce a doplnili tekutiny a cukry.

A co by to byl za vejlet bez hradu nebo zámku?! Jelo se do Ploskovic, kde se např. točil videoklip ke Třem oříškům Ivety Bartoškové, pohádka Princ a Večernice, Jára Cimrmann ležící spící atd. Když už jsme si skoro koupili vstupenky na prohlídku, která mimochodem začínala až za 45 minut, dověděli jsme se, že můžeme navštívit i něco jiného. Já si plakátu s nápisem "Jak udělat /... všimla hned a tak jsem rozhodla, že místo zámku půjdem na komentovanou výstavu módy přelomu 17. a 18. století. Cha! A dobře jsem udělala. Bylo to supeeer!!! To vám bylo něco tak zajímavýho. Pan přednášející říkal tak strašně zajímavé věci, že jsem z toho měla malý intelektuální orgáč.

K večeri bylo grilování, což bylo neméně příjemné a večer jsme si pustili filmy. Já poskytla několik tipů, z čehož jsme vybrali Polednici a Muže, který znal nekonečno. Polednice je blbooost. Kdyby se na to téma Polednice vykašlali, moh by z toho bejt slušnej horor. Kamera byla fakt dobrá a prostředí vesnice bez vody a atmosféra starého domu poskytovaly materiál, se kterým by se dalo udělat hodně. O Muži, který poznal nekonečno tady nemůžu psát (snad jen to, že doporučuju), protože Jana nám po Polednici usnula a tak jsme na druhý film koukali jen já a její přítel.

V neděli jsem chrupala do půl desátý, takže pak už jen následovala procházka s pejskem a v jednu odjezd. Autobus do Prahy jel skrz Terezín, což mě překvapilo. Viděla jsem tam ten Národní hřbitov a říkala jsem si, že tohle místo by taky stálo za návštěvu. Za pietní návštěvu nebo tak něco.