Celý život chci psa...

Vždycky jsem chtěla psa a nikdy jsem ho neměla. Podařilo se mi tu touhu potlačit na takový level, že netrpím. Na základce jsem trpěla. To byla moje touha nesmírná. Hodně spolužáků psa mělo, ale já jsem prostě nesměla.

Nejdřív jsem chtěla maličkého bělostného westíka. Často jsem ho viděla kousek od nás na jedné zahradě. Pak jsem se přeorientovala na yorkšíráčka. Posléze jsem zjistila, že takovej pudl by byl do bytu super, páč nelíná. Pudlíci se mi nelíbí, ale toho svého bych určitě měla ráda. Máma by na pudla už přistoupila, ale táta byl zásadně proti. Pořád jsem slyšela, že pes do bytu nepatří a kdo by se o něj o prázdninách/dovolené staral?

A tak jsem se aspoň dopracovala ke křečkovi. Džungaráka jsem pojmenovala Miky. Miky mi k srdci nepřirost. Nic jsem o křečcích nevěděla a ani mě to nezajímalo. Nechápu. Tak měl chudák ve svém akvárku jen dvě misky a domeček z kokosu. Musel mít hrozný život. Celé noci šmrdlal pacičkama na sklo, tak jsem ho dávala do koupelny na pračku. Pouštět se nedal, protože bychom ho už nikdy nenašli. Ani do ruky se nenechal vzít. Za rok a půl umřel. Doteď si pamatuju, jak jsem ho našla. Ležel v domečku na zádech, vykukovala mu jen hlava s otevřenou tlamou.

Pak nějakým zázrakem došlo na to, že jsme se ségrou mohly mít andulku. Ptáci mě nezajímali, ale po zkušenostech s křečkem byli naši ochotni dovolit jen něco, co nesmrdí. A tak jednou máma při večeři pronesla, že má kolegyni, co chová andulky a zeptala se nás, jestli chceme šedivou, zelenou, nebo modrou. Vyhrála modrá a tak jsme měli Robíka. To jméno vymyslela ségra a bylo to na hřbitově. Byl děsnej liják, všichni jsme stáli pod jednou stříškou a přišla řeč na nové zvířátko, které se brzy stane součástí naší rodiny. Byla jsem s ním, když umřel. Bylo mu sedmnáct a půl. Byl super a jsem ráda, že vydržel a počkal, až se vrátím z USA.

Před Robíčkem jsme ještě měli agapornise. Přiletěl na balkón, takže neplánovaná akce. Se ségrou jsme byly u babičky a dědy na chatě a když přijeli naši, tak přivezli papoucha. Babička s dědou nechápali, co je to za napád, koupit zvíře, když jedete pryč. Holt někomu uletěl, pacholek. Pojmenovali jsme ho Kája. Byl krásnej, ale moc šťastný s námi nebyl. Na prst nešel a pořád se bál.

K sedmnáctinám nebo k osmnáctinám mi holky z gymplu daly morče. Přinesla jsem ho domů a když to táta zjistil, musela jsem ho na jeho zuřivý rozkaz odnést do zverimexu :(

Jelikož jsem racionální zodpovědnej člověk, kterej si rozhodně nepořídí zvíře jenom proto, že ho chce, nikdy jsem si psa nepořídila. Ani potom, co jsem se odstěhovala od rodičů a mohla si dělat, co jsem chtěla. A přece jsem v životě jednoho psa měla. I když jenom v létě na chalupě. Naši sousedi a příbuzný měli vlčáka. Jmenovala se Širina (na té fotce je to ona a já :-o) a já k nim každej den chodila a půjčovala si ji. Chodila jsem s ní na procházky do lesa a brala jsem ji k nám na zahradu. Byla nádherná a strašně hodná. Přestože jsme já a ségra se psy žádné zkušenosti neměly, nezpůsobavala nám žádné trable. Netahala, neskákala na lidi, neotravovala psy. Pouštěly jsme ji i na volno a ona se vždy vrátila, nikdy nám neutekla. Měla takové krátké kožené vodítko a byla úplně boží. A jednou v létě měla i štěňátka! Měla boudu s takovým svým oploceným dvorečkem. Oni ji na zahradu nepouštěli, protože měli všude slepice. Takže jsem v tom jejím kotci seděla na zemi a všude po mně lezly štěňátka. No co vám budu povidat. Doteď na to vzpomínám. Vlčáci jsou pro mě mezi psy na prvním místě. Kdybych měla fenku, pojmenovala bych ji Širina.

V Americe jsem si pořídila králíčky. Jsou to super mončičáci. Naučí se i na záchod. Je potřeba pořádně zabezpečit byt a pak máte jistotu, že se králikovi, ani vašim věcem, nic nestane. Co nejméně věcí na zemi. Blbý taky je, že vám tady veterináři s králíkem moc nepomůžou. Vykastrují, zvládnou ho očkovat a ostříhat mu drápy, ale když mu opravdu něco je, máte smůlu. Oba králíci, jeden žil tři roky, druhý devět, jsou už v pánu. Nejdřív to bylo divné. Přijdete domů a nikde žádný plyšáček, se kterým byste hodily řeč. Ale i na to jsem zvykla.

V Americe jsem se zamilovala do corgísků, což jsou miláčci např. královny Alžběty. Teď se mi zalíbily border kolie. Ale jakožto líný člověk s klidným temperamentem, potřebuji pohodářského psa. Vyhledala jsem si "líné psy" a výběr je náročný. Líných psů je dost - jako např. mopsíci, maltézáčci, dogy, buldočci, baseti - ale těch sympatických pramálo. Novofunlanďana bych brala hned, ale takovýho medvěda do 1+1 asi těžko (i když tady píšou, že do bytu v poho). Podle testu na vyberpsa.cz by se ke mně hodil Šiba inu (pak ještě dalších osm, ale ti se mi nelíbí) - inu nevím, k těmto japonským rasám nějak nemám důvěru.

novofunlanďan, corgi a border kolie

Proč psa ještě nemám? Protože jsem osm a půl hodiny v práci a k tomu přičtěte minimálně další hoďku na dopravu. Jak může mít v dnešní době, když jsme všichni celý den v práci, někdo nějaké zvíře? Já to nechápu, je to spíš tejrání. A teď si k tomu ještě připočtěte služebky a dovolené. Kdo by mi ho pohlídal? Další nevýhoda toho, když je člověk singl.

Uvažovala jsem i o kočce. Mám lehkou alergii, tak bych mohla zkusit jen sibiřku. Kočky sibiřské se mi líbí, v tom by nebyl problém. Problém by byl v potřebě zasíťování oken a v tom, že kočka všechno rozdrápe. A kdo by mi ji pohlídal, kdybych nebyla doma? To je pořád dokola. A to nemluvím jen o nepřítomnosti v době cestování. Někdy přijdu domů až v noci, protože si jdu po práci kulturně, alkoholově či jinak odpočinout. Hodně lidí mi tvrdí, že kočce samota nevadí, ale já si to nemyslím. Přece nemůže celej den spát, nebo čumět z okna! To pak není žádný život.