Teď je právě otázka, jestli to, jak my moderní konzumní lidé žijeme, je špatně. Já si myslím, že špatně není nic a všechno. A hlavně teda jde o to, že život na jednom místě mi přijde jako nevyužití potenciálu, který nám naše planeta nabízí. Chodím pořád do práce jak blbeček a přijde mi to celkem normální. Ženy v domácnosti (ty bezdětné) nechápu. Já být pořád doma, přijdu si zbytečná, neužitečná a taková nějaká nijaká. Takže chodím do práce a jsem samostatná soběstačná žena.
A jak tak člověk všude čte o věčných cestovatelích a digitálních nomádech, dojde mu, že je to všechno škoda. Mně se vždycky udělá tak nějak divně. Zvlhnou mi oči, podívám se do dáli a zasním se. Je to normální, že k moři se člověk dostane jednou za rok na deset dní a to ještě s vypětím všech sil? Plácne tam sebou a chce si jenom číst, opalovat se, máčet si tělo ve vlnách a jíst. Pak se vrátí a jediný, co mu zbyde, je vůně dálek v osušce.
Takhle si moct aspoň na půl rok někam vyjet. Pokaždé někam jinam. Miluju bejt někde, kde sem ještě nebyla. Všechno vnímáte hrozně silně. Všude kolem samé nové podněty. Uličky, lavičky, lidi, jídlo. A ne jako doma, kde je to furt dokola: zamknout, výtah, autobus, metro, tramvaj, výtah, kancelář. Chci být jinde, na jiném místě. Chci poznat nové způsoby a řády, ale nenechat nic zevšednět. Chci nerozumět jídelnímu lístku a pokaždé být svou objednávkou překvapena.
Klidně by to tak mohlo být. Proč ne? Překládat a psát můžu odkudkoli. Proč to ty firmy nejsou sto pochopit? Ani to přiblblé meetingování už není díky internetu vůbec žádný problém.
Když si to takhle představuju, tak se většinou vidím na "zahrádce" nějakého plážového podniku "z proutí". Je vedro, sedím ve stínu, jsem sama, na stole mám nějaký ledový drink. A jen tak čumím před sebe a poslouchám šumění moře a větru. Když nad tím přemýšlím detailněji, zjišťuju, že chci být někde, kde by mi stačily dvoje kraťasy, dvoje šaty, dvoje plavky, sandály, pantofle, sluneční brýle a klobouk.