Jak bylo na Slovensku?

Banální otázka. Pro někoho, kdo tam jezdí často jako já. Ale oni ještě pořád existují Češi (i mezi vámi, což?), co na Slovensku nikdy nebyli. Nad tím mi zůstává rozum stát.

Na druhou stranu, kdo jsem já, abych se tu povyšovala? Vždyť jezdím jen do Bratislavy. Čili kousek za naše hranice. Ale zas kdo z vás ví, co je to desiata, riad, hnačka, rúra, špongia, šarkan, štrajk, žúr alebo žeriav? Veď ja aj čítam knihy v slovenčine. Heč. Ale abych to napsala celé ve slovenštině – na to si netroufám.

Když jsme teď měli prodloužený víkend, zase jsem odfrčela. Šup do vlaku směr východ a ještě dál než za Brno. Mám teď práci, která mi umožňuje být na home office (ať už je můj domov cokoli a kdekoli, hlavně, že to má připojení k internetu) nebo docházet do bratislavské kanceláře. Uspokojuji své potřey na obou stranách. Introvertně strávím celý den v pyžamu anebo oslňuji slovenské kolegy českým humorem.

Tentokrát jsem si na cestu Regiojetem vybrala třídu lowcost. Jakože mě tam nebude věčně otravovat ten jejich stevard, co furt buzeruje se sluchátkama, odpadkama, jídlem, pitím a denním tiskem. Fajn, nikdo mě neotravoval. Ale zas mě otravovalo, že se tam sedí vždy po čtyřech (dva a dva naproti sobě). Posezení není tak pohodlné a mezi sedadly není podpěrka na ruce, takže bokem vytékám na souseda.

Do Bratislavy jsem dorazila v pozdních večerních hodinách, v době kdy vylézají opilci a podobná individua ze svých děr. Všimla jsem si, že cesta MHD je na Slovensku nepříjemná už před desátou, kdežto v Praze až tak po půlnoci. No a na Hlavnej stanici se o kulturní program postaralo ovíněné trio. Jeden spal na zemi, jeden seděl na lavičce a zpíval a třetí tancoval. Mezitím se z tlampače -  z takového toho, co na vesnicích hlasí, že přivezli brambory – ozvalo, že bus XY tuná nepremáva. To nějak rozvrkočilo ovíněného tanečníka, který odtancoval přímo ke mně a že jestli nemám daké peňažky. No nemala som, iba 100 € :-D Potřeboval na vlak do Prešova nebo co. "Aj pešo sa dá", poradila jsem mu. Bych mu i ňáký to euro dala, řekl mi totiž, že mám všetko pekné, ale drobné jsem prostě neměla.

A teď co jsem tam dělala, krom toho, že jsem chodila za babičkou do domova. Hodně času jsem trávila pěkně sama doma. Nabíjela jsem se samotou, protože mě čekal teambuilding. A já potřebuju v životě rovnováhu. Když je něčeho moc, ale i málo, jsem nešťastná. SPOILER ALERT! Dočetla jsem tam Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii od Zibury a tam se na poslední straně píše "Skutečná svoboda přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí.

Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost." A přesně tak to mám já.

Snad nečekáte, že vám tu budu vyprávět, jak jsem byla na Hradě. Jako náhodou jsem tam tentokrát byla. Bylo totiž hezky a odtamtud je krásný výhled. Podle mě ale největším highlightem bylo to, že jsem měla hnusné halušky. Podnik se jmenuje Miešťanský pivovar a halušky tam neumí. Vymlouvali se na bio brynzu z eko farmy. Slevu nedali, ani moučník zdarma. Jsem jim vpálila, že jsem teda pěkně zklamaná a že jsem kvůli těm haluškám přijela až z Prahééé :P Bylo jim to jedno.

Ovšem výborné rybízové víno, cheescake a nakládaný hermelín (klidně všechno dohromady) si dáte v La Putice. Neprohloupíte. Jo a v C&A v Centralu jsem si koupila kabelku. Takovou jarní. Byla ve slevě.

Highlightem č. 2 bolo nočné podujatie tzv. Biela noc. Bratislava se měla hemžit různými světelnými instalacemi, ale byla to blamáž, podvod a jednoduše si z nás udělali dobrý den. Všude lidí, že jsem nevěřila, že to město dokáže tolika lidu pojmout. Tramvaje přeplněnější než I. P. Pavlova ve špičce. A nikde nic. No dobře. Na Hlavnom námestí promítali plavajícího rejnoka. A pak za plotem byla houština, která byla nasvícena červeně a vycházely z ní strašidelné zvuky. Podle doplňující cedulky zde autor pracoval se svým oblíbeným tématem dýchání. Všechny ty instalace se musely nacházet v objektech, kam vedly šílené fronty. O luxusnosti této akce vypovídá, co jsem zaslechla v davu:

-        - Hanba! Absolútna hanba. Je tu prd.

-        - Všetci čumia a nič nevidia.

-        - Are you gonna get angry at me if we don't get to see any installations?

A pak jsem si chtěla zajezdit na kole. Ha ha ha. Může tohle být highlight č. 3? Asi jo, může. V Blavě najdete různě rozmístěné stojany od Slovnaftu, kde si můžete zapůjčit žlutý bajk. Nevýhodou je, že je žlutý, výhodou je, že má přehazovačku (na rozdíl od Rekol třeba). Takže jsem se na tom jejich webu nějak zaregistrovala a koupila si první jízdu (30 min/1 €). Aplikaci nemají a já prostě nechápu, co se stane, když budu jezdit místo 30 minut třeba 45? Mají tam číslo mé karty uložené a kdykoli mě můžou zkásnout? No nevím a k první jízdě jsem se tudíž prostě neodvážila. Ale jednou ten den určitě přijde.

Klidně bych tam jela i jen na víkend, ale musí mě tam někdo z kolegů hodit :-) Na dobré halušky a projížďku na kole dva dny stačí. Náhodou jsem tam jedno ráno zapla televizi a objevila jsem super seriál. Jmenuje se to Som mama a dávájí to na JOJce. Je to slovenský seriál a je to o vztahu Slovenky a Čecha. Toho Čecha hraje Jiří Havelka. Je to překvapivě dobré, kór když uvážíme, že je to místní výroby. I ty záběry Bratislavy jsou tam hezké. Dá se to sledovat online. Doporučuju.