Moje první návštěva fitka Form Factory

Dlouho jsem tu o sportu nic nenapsala. A to by byla přecijenom škoda, když jsem takový pohybový nadšenec. Ne, to kecám. Sport furt nesnáším, ale mám multisportku, takže žiju dvojí život. Což se docela vyplatí, žít 2v1. Život je krátkej. YOLO!

Od tý doby, co jsem vyhrála multinu na měsíc na zkoušku, ji mám i nadále. Platím 590 měsíčně a ne, většinou to neprocvičím. Ale nastavila jsem si to v hlavě tak, že se mi ta karta přesto vyplatí. I když jdu třeba jenom jednou dvakrát za měsíc. Protože jednou je vždycky víc než ani jednou. S tou kartou se dokopu aspoň k ňákýmu výkonu, třeba jen minimálnímu, ale vždycky je to víc, než ležet doma na posteli a žrát Milku. Uznávám totiž, že sedět celý den v práci a pak sedět někde na drinku nebo doma u počítače asi není úplně tak mýmu tělu prospěšný.

Takže já mám multisportku a chodím cvičit. Nevím, co to s těma lidma je, že si to vysvětlujou tak, že chodím cvičit minimálně dvakrát týdně a že mě to snad i baví. To bych asi vypadala jinak, neee? :-D

To jsem se vám takhle onehdá, už nevím kdy, doslechla o tzv. port de bras. Vyložila jsem si to jako trochu balet, trochu jóga a hlavně v klidu. Třeba tady z toho videa vyplývá, že by se to dalo i zvládnout. Našla jsem si, že na cvičení si můžu zajít do Euforie. Tam už jsem byla a mám tam i účet. Jenomže oni to "dávaj" jedině na Pankráci a jenom od půl pátý, tak to bohužel. Po rozsáhlém googlování jsem se rozhodla prostě a jednoduše napsat do fitka. Form Factory má v Praze tři prdele poboček a umístění spousty z nich mi velice vyhovuje.

Přišla mi odpověď, že port de bras nemají, ale mají les mills barre, což má být velmi podobné. Ráda zkouším nové věci - když je to z mé hlavy a mám čas se na to psychicky připravit. Hezky jsem si vypsala, že to mají v úterý, ve čtvrtek a v neděli, a začala jsem se těšit. V neděli jsem pro jistotu celé odpoledne prospala a ve čtyři jsem vyrazila. Hodina začínala v 17:15. Šla jsem tam s tím, že jsem nevěděla, jak se to čte. A to vůbec nevadilo, protože recepční taky nevěděla a když jsem se jí na to ptala, tak se tvářila, že jako neví, o co mi sakra jde. Teď tady čtu, že Leslie Roy Mills byl novozélandský sportovec a politik, který založil Les Mills fitness klub. Whatever.

Byla jsem v Karlíně a byla jsem mile překvapaná prostředím (a kolik lidí tam proudilo). Obrovská šatna s milionem skříněk (Nebyly oranžové ani zelené, což nesnáším. Byly v dekoru tmavého dřeva. Zbytek prostoru byl bílý.). Skříňkové části byly formovány do menších uliček, takže měl člověk jakés takés soukromí. Při tom množství skříněk by nemělo hrozit, že vám ňáká nána ve chvíli, kdy vy si nandaváte ponožku, strčí svou holou prdel přímo do ksichtu. Akorát je trochu divný, že skříňky jsou na klasický zámek na klíč, přičemž ten máte mít vlastní. Když nemáte svůj zámeček, půjčí vám jejich - za skromný poplatek 30 ká čé. Bohužel jsem však nedokázala přijít na to, jak se ta blbá skříňka zamyká. Já jako vím, jak se zamyká zámek. Ale tady v tom případě zamčení zámku nezamklo skříňku. No nic, tak jsem si vzala mobil a šla na sál.

Na zdi bylo napsáno Be More Human. To mě trošku nasralo. Takže jako teď jsem spíš takovej pračlověk, ale když budu hezky chodit do Form Factory, bude ze mě víc člověk? Nestačí, že chodím do DM, kde jsem už dávno člověkem?!

A jaké to bylo? Strašné! Pot ze mě tryskal po litrech a rudá jsem byla jak před prvním sexem. Bylo to hrozně náročné zejména na stehna. Dostat se do podřepu, a nahoru a dolu a nebo v něm zůstat? Jako vůbec. Dolů jdu tak maximálně do deseti centimetrů a vydržím v tom pět vteřin. A nebo pérovat s nohou nataženou dozadu, když tu nohu zvednu ze země stejně jen o pár cm? Dokonce jsme tam i kmitali se závažíma v rukách a nakonec jsme si vzali takový jako natahovací švihadlo. Který mě ve finále skalpovalo. A nejlepší bylo, jak jsme si do jednoho toho držátka měly dát chodidlo a jedna holka měla tak hubenou nožku, že jí to držátko vyjelo až někam ke stehnu. A byli tam s námi dva muži v ultra krátkejch kraťáskách - to aby všichni viděli jejich stehniska, co připomínaly otvíráky na konzervy.

Instruktor, takový sličný mladíček, celou dobu pokřikoval "skvělé, skvělá práce, vou". Jako já vím, že po sportovcích nemůžu chtít, aby uměli česky, ale stejně mně to vadí tohleto. Když na konci řek, že doufá, že se zas příště uvidíme, začala jsem se huronsky smát. No dobře, smála jsem jen vnitřně a šla se odbelhat po schodech dolu do šaten. Už - hned po hodině - jsem totiž kvůli těm zdecimovaným stehnům nemohla chodit. V noci mě pak začalo bolet celé tělo. Úplně všechno svalstvo až na to břišní. Musela jsem si vzít prášek, ale stejně jsem toho moc nenaspala.

"Žádný cvičení není prdel", jak pravila moje kamarádka, když jsem jí líčila další moje setkání se sportem. Jenomže když já chci něco v klídečku, na pohodu. Fitness modelka ze mě nikdy nebude, tak co? Občas bych do toho Form Factory i zašla, ale není tam z čeho vybírat. Všechno je to jeden upocenej masakr.

Při cvičení nehubnu, nezažívám žádnou euforii štěstí. Ale je to jediný čas, kdy nemyslím na nic jiného než na to, že to musím vydržet a ať už to proboha skončí. Z tohoto důvodu to považuji za přínosné. Aspoň na tu hodinku se mi většina mozku vypne.