Pomoc! Chci z korporátu pryč

Stres jak piča. Byla to chyba se hlásit na tu novou pozici! Jsem jaksi zapomněla, že jsem introvert, nebo co. Dva a půl roku jsem si žila v klidu a teď jsem si zase zavařila.

Klidná práce a málo peněz, nebo stres a peněz dost. Chtěla jsem peníze a teď to mám. Nikdo mě nezaučil a teď se to začíná projevovat. Mám dělat úkoly, o kterých vůbec nic nevím. A jelikož jsem manažer, mám si to všechno zvládnout sama. Mám to pochytit z kancelářského vzduchu, když jsem takový chudák a neumím to od narození. Já vím, že někdo jiný by to dokázal. S každým by se bavil, s každým by byl hned kamarád, na všechno by se ptal, vše by hned pochopil a bylo by. Já to ale takhle neumím.

A navíc k tomu všemu si na mě jeden kokot stěžoval. Žaloval na mě svojí šéfový a ta s tím šla za tou mojí. On se totiž na svůj projekt vykašlal. Delegoval to na svou podřízenou, která to snad nikdy nedělala, nebo nevím, proč je tak mimo. Ta prostě také nefungovala tak, jak měla, takže se nestihl deadline. A vina je na mně. Prej proč jsem to neohlídala. Já tyhlety WTF situace nesnáším. Nesnáším nespravedlnost. Nechci furt za něco bojovat, furt něco někde vysvětlovat, zodpovídat se a obhajovat se, když ani nemám proč.

Je mi z toho korporátního světa na blití. Na jednu stranu jste stroj. Musíte zvládat a umět všechno. Ale jelikož jste člověk, a člověk je omylný, dá se na vás ledacos hodit. Pro mě ta posraná kancelář není válečnou zónou. Nechci se tam cítit jak na bojišti. Dřív jsem chodila do práce ráda. Dokonce jsem se tam těšila. Dneska je mi z toho hrozně. Fakt hrozně. Každý den se mi chce brečet. Ve čtvrtek jsem do práce jela s vlhkejma očima. Musela jsem zalézt na invalidy, kde jsem to rozdejchávala, abych pak mezi kolegy vplula s úsměvem na líci a dobrou náladou jako obvykle.

Budím se mezi druhou a čtvrtou ranní. Neustále myslím na to, co se stalo, co se ještě může stát, jaký email bych měla napsat nebo radši nenapsat. Mám toho plnou hlavu, takže vlastně nemám nikdy volno. Dřív jsem chodila domů s čistou hlavou. Teď ani o víkendu nemám na nic chuť. Nečtu, nepíšu, nemaluju. Nemám na to náladu. Pronásleduje mě práce. Padla mám jedině těch pár hodin, co spím. Tuhle jsem si pustila film a další den jsem se snažila vzpomenout, jak to dopadlo. Marně. Vůbec jsem to nevnímala.

V pátek jsem měla dovolenou, protože jsem potřebovala do pojišťovny, na poštu a do čistírny. Cestou do čistírny mi začalo bejt blbě. Tak jsem si koupila pití, čokoládu a rozdejchávala jsem to. Mám já tohle zapotřebí? Já nechci žít prací. Chci být ve svém volnu opravdu volná. Vždyť teď ani nemám kapacitu kontrolovat někde ňáký programy divadel. Nic. Navíc do toho furt řeším něco na bytě. Já už prostě nemůžu.

Kde kdo mě sice chválí, kolikrát se raději obrátí na mě, než na toho na koho by správně měli.

Ale tohle se nahoru nedostane.

Já chci pryč. Povýšení za trest. Když jsem tenkrát říkala ségře a jejímu přítelovi, že jsem se přihlásila na vedoucí pozic, tak on řek: "Nic horšího, než že tě vezmou, se stát nemůže." Přesně! A teď já jako nevim, jestli jsem prostě srab a slaboch. Malé nepohodlí, drobný zádrhel a já to hned vzdávám. Mně je ale z toho hrozně nepříjemně. Ten stres mě pronásleduje všude a nejde vypnout. Což nechci. Chci mít klid. Do práce chodit musím. Potřebuju peníze. Ale já potřebuju mít i energii na další věci. Na věci, co mě baví a neotravují.

Zdraví mám jenom jedno! Nenechám si ho zničit ňákejma vymytejma mozkama z korporátu. Já už prostě nechci a nemůžu. A navíc to vypadá, že u své nadřízené pomoc nenajdu. Ona chce být se všemi zadobře. Vždycky se musím podřídit já.

A co v takových chvílích beznaděje dělá zoufalý zaměstnanec? Podívá se na Jobs. Koukám, že je to tam pořád stejné. Tykání, přátelský kolektiv a kvalitní káva. To chceš. Nicméně jsem se přecijenom do jednoho inzerátu zamilovala. Je to státní správa, takže něco úplně na opačném spektru. Líbilo by se mi pro změnu dělat něco pro Českou republiku. Něco, co má větší smysl než jen pouhé generování zisku. A navíc tam jde o psaní a angličtinu - moje dvě silné karty. Ovšem u státní správy je to blbé s platy. 12. platová třída. Co to v praxi znamená, nevim. Zkusím to. Chci z toho pracovního tábora pryč. Příští víkend posílám životopis.