Bože můj!

Já nevím, co jsem komu udělala, že se mi tohle děje. Zase rozchod, zase zlomené srdce.

Člověk, když si na samotu zvykne, tak je prostě sám a nechybí mu nic až tak, že by mu to trhalo srdce. Aspoň tak to mám já. Už jsem si nepamatovala, jaký to je mít někoho rád, myslet na něj celý den každý den a těšit se na něj. Jenomže teď jsem si rozvzpomněla. Na chvíli jsem držela to nádherný štěstí v ruce. Byla jsem šťastná. Každý den, celý den. Od rána do večera. No a teď je to štěstí fuč. A co hůř, je z něj neštěstí.

Před sedmi let jsem si začala psát s mužem. S Egypťanem žijícím v Polsku. Už od prvního prochatovaného dne jsem cítila souznění. Psali jsme si celé dny. Intenzivní chatování se časem přehouplo v občasné, potom už psal jen sporadicky. Vždycky jsem měla takovou radost, když napsal. Fakt se mi s ním psalo neskutečně příjemně. Když už ale skoro přestal psát, odinstalovala jsem si Skype. Přišlo mi, že mě to spíš ničí, než že by mi to dělalo radost. Já ho měla prostě od začátku ráda a on? On se prostě občas zjevil a pokecali jsme. Tak jsem se rozhodla, že to musím ukončit, páč mě to vlastně dost ubíjelo.

Tak jistě, že jsem to nevydržela a Skype si v lednu zas nainstalovala. Měla jsem tam od něj zprávy. V únoru konečně po těch letech přijel do Prahy. A mě překvapilo, jak jsem se s ním i v reálu cejtila neskutečně dobře. Šla z něj taková příjemná klidná energie. Bylo to tak strašně fajn. Co fajn? Bylo mi s ním nádherně.

A tak se ve mně začal odehrávat boj mezi hlavou a srdcem. Páč Egypťan, zase taková vzdálená kultura, to bych neměla, a zas to bude na nějakou dobu na dálku a to je taky blbost. Ale kdo jsem já, abych dokázala poručit srdci? Jenomže pak stejně přišla corona. Měla jsem hafo času na přemýšlení. Můj mozek se mohl přetrhnout a stejně mu to bylo k ničemu. V červnu jsem jela do Polska. Byl to nejhezčí víkend asi tak za posledních sto let. Potvrdila jsem si, že se s tím člověkem cítím tak neskutečně dobře, že to snad ani neni možný.

Takže jsme si psali a volali dál a furt a pořád a každej den od rána dlouho do noci. Myslela jsem, že něco tak krásnýho já už nemůžu nikdy zažít. Veškeré obavy a pochybnosti mi vyvrátil. Na své poměry jsem před ním byla dost otevřená. Myslela jsem, že to už před nikým nedokážu. Řekla jsem mu věci, co bych jen tak někomu neřekla. Začala jsem mu věřit. Chtěli jsme se zase vidět. Jednou jsem nemohla já, pak zas on, ale příští víkend měl přijet. Chtěl se mnou oslavit svoje narozeniny.

Začala jsem uklízet byt, dokonce jsem i umyla skoro všechna okna, chtěla jsem upéct dort, vzít ho na zahrádku na Letnou, kde je nádherný výhled na Prahu. Dnes mi přišlo nové povlečení, které jsem dala hned prát a teď se tu suší na sušáku. Jenomže je konec. Obavy, že se ukáže, že chlapec vlastně neví, co chce, se mi potvrdily. Na to mi tenkrát řek, ať hned nepředpokládám to nejhorší. Neví, co chce, ale ví, že vztah nechce - tak nějak to vnímám já. Najednou, úplně zničehonic, se mě dnes odpoledne zeptal, jestli si myslím, že by to mezi náma mohlo fungovat a že mu přijde, že je to nějak těžší a těžší. Předtím totiž přišel s tím, že má zase pohotovost, takže příští víkend nepřijede (lež?). Pak napsal, že to nechce ukončit, ale že v tom nevidí budoucnost, že je to příliš složité a že si zasloužím někoho vhodnějšího. Na to jsem mu napsala, že se zdá, že má svoje důvody a že teda sbohem. On napsal "promiň :(".

Číslo jsem smazala.

Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit tomu, že už ho nikdy neuvidím, že mi nadobro zmizel ze života. Po sedmi letech, kdy jsme jeden na druhýho mysleli. Potom, co mi napsal, že si myslí, že se k sobě hodíme, že nám to spolu sluší, že jsme si v mnoha ohledech podobný. Po všech těch komplimentech, hodinových telefonátech, neuvěřitelně krásných zprávách, které mě dojímaly k slzám. Ještě v sobotu mi řek, že by mě někdy rád vzal do Káhiry.

A teď je konec. Úplný konec. Ten člověk už v mém životě není. Neexistuje. Všechno se to proměnilo jen ve vzpomínky, slzy a bolest.