Pět let v novém bytě

Tak já se tady několik měsíců chystám, že konečně napíšu první článek o svém novém bytě... Na jaře to totiž bylo pět let, co tu bydlím, tak by si to nějaký ten report zasloužilo. Jenomže ejhle, k mému překvapení tu už takový článek je. Objevila jsem ho teprve nedávno a to úplnou náhodou. Nevím, jak je to možné, ale já si vůbec nevybavuju, že bych kdy něco takového psala :o

Nestačím se divit, jak umírněně jsem článek napsala. Jak jsem byla slušná. Byt byl, řekněme, poměrně dost nevzhledný, navážu-li na ten umírněný tón. Článek jsem psala ještě z podnájmu, takže proto ta umírněnost. Pak jsem se přestěhovala a začaly trable.

Spala jsem na matraci na zemi. Postel jsem sice měla přestěhovanou, ale do ložnice jsem si ji dát nemohla, protože tam bylo potřeba zrychtovat ty parkety. A jinam se na ležato nevešla. Hned další den po nastěhování se ukázalo, že ta prehistorická lednice, co tu byla, nefunguje. Svítila, hučela, ale nechladila. Jupí. Krásné první ráno v novém bejváku mohlo začít.

Pán na parkety vůbec nepřišel a na telefonáty a SMS nereagoval. Sháněla jsem tedy zas někoho jiného. Dát parkety do pucu nebylo zásadní jen pro umístění postele, ale i kvůli skříni. Tu jsem měla koupenou v Bílý labuti v jednom nábytku, kterej končil, s tím, že hned jak budou parkety, skříň přivezou. Operace se protáhla a nábytkáři byli nervózní. Ovšem než se mohla dovézt skříň, bylo potřeba přesunout elektrickou zásuvku. Ta by totiž zůstala za skříní, což mi přišlo škoda (zásuvek není nikdy dost) a navíc by se kvůli ní nedala skříň přirazit až ke zdi. Zásuvku mi posunul hodinový manžel, což dopadlo tragicky a přišlo mi, že zásuvka je připravena mě zabít. Dalším expertem, který byl povolán na pomoc, byl sestřin přítel. Ten přitáhnul mega tlustou lištu, kudy vedl dráty. Toto řešení bylo o poznání bezpečnější, ovšem stále pěkně na hovno. Nedalo se nic dělat, skříň mi už museli přivézt. Jeden z těch nábytkářů byl naštěstí tak při smyslech, že s mým svolením lištu odstranil a že skříň dají hezky ke zdi a zásuvku mi pak udělá (a tak se opravdu stalo). Pány jsem ještě využila k tomu, aby mi do ložnice narvali i tu postel.

Okna jsem si nechala udělat u jednoho pána z ulice, na kterého jsem dostala kontakt od předsedkyně SVJ. Jako jediná z baráku jsem měla okna ještě ta stará dřevěná. Myslíte, že to proběhlo hladce? No tak to určitě neee. V ložnici mám dvě okna vedle sebe. Jedno velké a jedno malé. Taková ta klasika, jak v panelácích bývá. No a ten expert přitáhnul jedno okno ze dvou částí. Takže nešlo otevřít jedno, nebo druhé, ale muselo se to otevřít celé najednou jako při dvoukřídlém okně. Táta mi volá, jestli jsem to tak chtěla, poněvadž mu to samozřejmě bylo podezřelé.

Tenkrát, milé děti, jsme ještě neznali home office tak, jak ho znáte dnes. Home office byl milostivě povolen, jen když jste měli nějaký vážný důvod. Museli jste o něj hezky poprosit a stejně jste byli podezřelí. Páč HO byl jen pro šlechtu. Obyčejnému člověku se přece nedá věřit, že na home officu bude fakt pracovat. To dá rozum. Okna jsem tedy reklamovala a při druhé návštěvě už přivezli správná.

Vstupní dveře mám teda už taky nové. To tu u mě byli dokonce oba rodiče. Nejdřív jsem dveře poptávala u NEXTu, kde za to chtěli 40 000, takže jsem se s pánem rychle rozloučila. I když teda moc rychle to nešlo. Ten než mi tu cenu řek, tak to byl porod. Pak, když konečně pochopil, že žádnej obchod nebude, tak měl nějaké trapné poznámky, že přece nechci, aby se mi sem někdo vloupal. No a pak taková náhoda. Najednou někdo zvoní, že dělají dveře do bytů. Firmu jsem si prolustrovala na netu, páč dneska je dost podezřelý, když někdo na někoho zvoní a něco prodává. No ale dobře to dopadlo. Mám dveře za 16 000. Pán mi tam udělal i takovou vychytávku, že dveře nejdou zabouchnout, tudíž se mi nemůže stát, že bych si omylem zabouchla a zůstala bez klíčů venku.

Takže to bychom měli. Ještě jsem koupila lednici a pračku a v bytě se dalo bydlet. Taky bylo potřeba zavést internet (to je dnes stejně důležité jako jídlo a čisté oblečení), což nebyl problém, ale pamatuju si, že mi pak po letech přestal ten net jít (chcípnul modem). Poslali mi technika a to byl takovej debil. Dlažba v předsíni vypadala jak před likvidací. Dlaždice popraskané, kusy chyběly, neb se uvolnily, tak jsem je po kusech vyhazovala. On to ňák debilně komentoval a já si říkala "ty kriple, když ti to tak vadí, tak mi to sprav". Podobnej případ byli stěhováci. Domluvený termín nedodželi a teď už ani nevím, jestli se to posunulo o den, o týden, nebo jsem si kvůli nim musela brát dovolenou... No a ten jeden mi pak u mě v tom novém bytě říká "To já bych nemoh bydlet v tak malym. Já mám 4+1 na Budějovický." Jakooo... Ty lidi jsou psychicky nemocný nebo co? Nedovyvinul se jim mozek? Tak jsem si zas řekla "přidej mi 3 milióny, ty chytráku, a já si koupím něco většího". To mi říkala i kamarádka, když jsem jí tenkrát oznamovala, že je ve hře 1+1 (v tý době jsem bydlela v garsonce). Prej jestli si už nechci pořidít něco většího. Ne, nechci. Miluju malý byty, malý stolečky, skříněčky, šuplíčky a mini umyvadýlka. Bože!!!

Když jsem se nastěhovala, viditelně postižená byla jen jedna dlaždice. Byla prasklá. A takto to vypadalo po dvou letech. Dlažba byla položená na původních parketách, což byl jeden problém a druhý problém byl to, že pod každou dlaždicí byl jeden kydanec lepidla, takový ostrůvek, zbytek nebyl nijak přilepen ani podložen. Jako měla jsem na tom koberec, ale ten mi pak zničil králík, když byl starý a nemocný a už nedokázal chodit na záchůdek. Do nového koberce už jsem investovat nechtěla.

Ložnici jsme vymalovali, aby to aspoň trochu připomínalo bílou. Na stěnách bylo tolik vrstev nátěru, že se to při doteku válečkem krásně odlupovalo a odpadávalo. Následovala koupě nového lustru a potom, asi po dvou letech, konečně došlo na výměnu garnýže za kolejničku. Jo a to vlastně tenkrát přivezli kolejničku zahnutou doprava a já chtěla doleva. Takže jsem zas čekala další tejden, než dovalej, co jsem si objednala. S velkou slávou jsem si koupila i pořádně zatemňovací závěsy a konečně jsem se mohla vyspat! Ložnice byla donedávna nejhezčí místností v bytě.

Za posledních pět let se ceny bytů v Praze zdvojnásobily! Dneska bych za tuhle ruinu vyplázla mnohem víc. Já si byt koupila v roce 2015 a pořád si říkám, že to není možný, prostě zázrak. Tenkrát si totiž byt kupovaly obě kolegyně, se kterými jsem seděla v kanclu. Obě mladší než já. Tak jsem si řekla, že se taky musím nějak vzchopit. Něco peněz jsem měla a věděla jsem, že když je nevrazím do bytu, utratím je za kraviny jako je oblečení, jídlo a dovolené. Za kraviny, co nemají žádnou trvalou hodnotu a zásadní význam pro můj život. Navíc se mi povedlo koupit byt v Praze. To doteď nechápu. Když jsem začala s hledáním, můj plat byl na Prahu hodně mizerný. Na měsíční splátky hypotéky pražského bytu jsem mohla zapomenout. Byla jsem na jedné jediné mimopražské prohlídce bytu a to v Odoleně Vodě. Byt se mi líbil, ale ani na ten jsem tenkrát neměla. Nechtěla jsem přecejenom dopadnout tak, že jedinou zábavou, kterou si budu moct dovolit, bude sezení doma. A ještěže tak. Nikdy jsem v malém městě nebydlela. Praha je vlastně nejmenší město, ve kterém jsem kdy bydlela :-D Krom Prahy jsem totiž ještě bydlela v New Yorku a Los Angeles.

Ale pozor. Myslíte si, že tohle je konec? Že byt už je vzhledný? Všechno nové, krásné, předělané a voňavé? No tak to jste vedle jak ta jedle. Si myslíte, že jsem vyhrála ve Sportce nebo co? Ani náhodou. Pokračování příště. To nejhorší vás teprve čeká :P