Dovolená u Itala

Byla jsem před pár týdny v Bari na dovče s osobou mužského pohlaví. Takhle zpětně mi to přijde jako komedie, která se snad ani nemohla stát. Měla jsem celou dobu tweetovat. A nebo ne, byla to vlastně děsná tragédie. Děkuji za pozornost.

Ale abych to rozvedla. Jela jsem na dovolenou s mužem z tohoto článku. Já vím. Nic dobrého z toho nekoukalo. Holt jsem slabá. Nechala jsem se ukecat. Po tom posledním fiasku z loňského léta jsme si dlouho nepsali. Pak zas občas napsal, pak víc a častěji, a někdy v srpnu jsem si ho zase uložila do telefonu :-) Byl milej, psaní bylo super, psal každej den celej den a na to já holt slyším. Která by neslyšela. Takový pozornosti a milých slov a člověk si hned začne myslet, že je vše na dobrý cestě. No a když se mě zeptal, jestli bych s ním někam nejela, tak jsem řekla, že jela. Vždyť o co jde? Jsme přece dva dospělí rozumní lidé.

Jako jednu z možných destinací městského typu jsem měla dávno předvybranou Varnu. Proč Varnu, můžete se ptát. Protože v mém oblíbeném filmu Svatební cesta do Jiljí padne věta, jak "starší učitelka z Varny..." už nevím, co používala na revma, ale pomohlo jí to :-))) To je ta scéna, jak Abrhám se Šafránkovou přespávají u průvodčího (Svěrák) a Šafránková tam jeho matce vaří nějaký lektvar na revma.

Jenomže nejsem debil, přemýšlela jsem o tom hodně. Jestli to jako náhodou není blbost, jet někam na dovolenou s chlapcem, který mě už jednou pěkně zklamal. Druhý zklamání fakt nepotřebuju. Jisté red flags, jak dnes říkají mladí, tam byly a vlály mi před očima. Jsem děvče opatrné a tak jsem to nakonec zrušila. A další den Wizzair zrušil všechny svoje lety do Varny :-) No ale s vidinou toho, že konečně taky jednou nepoletím někam sama, nebo s někým, koho musím nutit, nechala jsem se překecat. S tím, že to bude dobrý, určitě dobrý a jistojistě moc fajn.

Chlapec, nechám ho beze jména, se pustil do plánování a přednesl mi nabídku destinací. Všechno se mi však jevilo zbytečně drahé. Kór když jsme chtěli jet na čtrnáct dní s počítačema a že budem cestovat akorát o víkendech, plus k tomu přiberem nějaké dva dny volna. Nebudu platit statisíce, abych seděla celej den zavřená na bytě a čučela do kompu. A v tom jsem si vzpomněla na jihoitalské Bari, kam chci už roky. Ne že by to byl takový hit, ale věčně jsou tam levné letenky. Chtěli jsme něco u moře, takže s Bari chlapec souhlasil. Koupil letenky (vyšlo mě to i se zavazadlem na 2 280,-) a veškerá naše domluva jela jak po másle. Zrušili jsme nápad s home officem v cizině a změnili to na normální týdenní dovolenou. Já našla na Airbnb krásnej byt, se kterým také souhlasil. Ten byt byl na tom celém to nejlepší. Krásná podlaha z 19. století, dva balkóny, krásně zařízené, čekalo tam na nás i občerstvení.

Bari

Takže já začala objednávat a vracet oblečení, lítala jsem po obchodech, nechala si u švadleny upravit kabát, který jsem si tam chtěla vzít, ale nakonec nevzala, protože tam vlastně i v listopadu bylo 20 stupňů. Kupovala jsem všude možně punčocháče, abych měla takové, ve kterých se dá celý den chodit, aniž by mi padaly a sklouzávaly dolů. Pořídila jsem si dvoje parádní tenisky. Nabarvila jsem si vlasy hennou, došla si na obočí, objednala se na babyboomer (na nehty). Na ten babyboomer jsem se objednala jinam, než kam normálně chodím, protože v tom mém salónu babyboomer nedělaj. No ale tato nová nehtařka mi to den před termínem zrušila, a to jsem si hlavně kvůli těm nehtům brala o jeden den dovolené navíc. Takže jsem byla v řiti. Takhle na rychlo vás nikam neobjednaj, takže jsem šla k Vietnamcům. Gellak od Vietnamců vydržel týden, což účel splnilo, ale normálně jdu na nové nehty až po třech týdnech a to jen kvůli odrostům.

Ale nakonec teda dobrý. Sešli jsme se v Praze na letišti (on přijel z Wroclawi) a zapadli do restaurace. Tam jsem řešila, že si musíme potvrdit odvoz v Itálii. Dostala jsem od paní z Airbnb kontakt na ňákýho řidiče. A chlapec mi tam normálně začal diktovat slovo od slova, co přesně mu mám napsat, a pak jsem mu to musela ještě ukázat, aby to zkontroloval. Pravda, trochu mě to zarazilo, ale brala jsem to tak, že mi chce pomoct. Takže zatim dobrý. Přivezl mi dárek z Egypta (otvírák s faraonem) a z Norska, kde byl předtím na služebce, bonbóny. Bonbóny byly hnusný, ale v nouzi je každý cukr dobrý. Ale kdo dá ženě jako dárek otvírák na pivo? To teda fakt nevim. Ale jako nemusel mi dávat vůbec nic, že jo. A kámoška mi řekla, že by ten otvírák nevyhazovala, že mě faraon prokleje a budu mít průjem celý život :-)))

Jo a byla jsem překvapená, že ač jsme letěli se žebráckym Ryanairem, oba lety byly bez zpoždění. Ale letadla plná. Proč lítá tolik lidí v listopadu do Itálie a ČR, nechápu.

V sobotu to teda bylo fajn, v neděli to ještě šlo a pak už to byl jen čiročirý děs a hrůza. Ten člověk se choval, jak kdyby byl na zájezdě s cizími lidmi a já byla ty lidi. Když jsme byli někde venku a kochali se, tak si dělal selfíčka! Jako třeba každejch 30 metrů. Já stála vedle něj, on se najednou otočil, usmál se a cvak. Mně bylo tak trapně. Jak kdybych tam byla s ňákym patnáctiletym frackem. Měla jsem sto chutí mu ten telefon vyrvat a hodit do moře. Když jsem mu řekla, že je to fakt divný, a proč to dělá, tak řek, že si vytváří vzpomínky. Chtěl i selfíčka se mnou, což by bylo fajn, kdybych hned od pondělí (přiletěli jsme v sobotu), neměla po náladě. A navíc jeho strohý "Pojď... Usměj se.", mi moc příjemný nebylo, což je samozřejmě pak na těch fotkách znát. Selfíčka nestačily a musela jsem ho fotit ještě i já (opět mi to bylo trapné), přičemž mi jednou řek, když jsem ho vyfotila se zavřenýma očima, ať se soustředím, když ho fotím. A když jsme byli doma, tak vařil. Ano, neměla bych si stěžovat. Ale on by vařil pro sebe i tak, to se mnou nemělo nic společného. No a jinak čas na bytě trávil na mobilu. Večer nám pak udělal čaj, pustil seriál na YT a sednul si tak, aby nebyl úplně vedle mě, nebo mezi nás dal polštář (venku takto fungoval batoh). Ale HLAVNĚ se se mnou skoro vůbec nebavil. My třeba jeli dvě hodiny vlakem na výlet a on za celou dobu neřek jediný slovo. A to byl výlet, kdy jsme museli vstát v šest a já to bez remcání zvládla.

Buď se mnou jednal jak s úplně cizím člověkem, nebo jak s pětiletym dítětem. Velký jogurt (který jsem chtěla) nekoupíme, protože se dřív zkazí, koupíme ty malé. Nenechávej balkonové dveře otevřené, když tu nejsme, mohl by se nám sem někdo vloupat. Nedávej si zákusek, dáme si těstoviny (takže objednal těstoviny s tuřínem, což byl teda pěknej hnus). Večer mi vždycky naprosto suchým hlasem bez jakékoli mimiky v obličeji přednesl plán na další den (kam jedem, v kolik vstáváme, v kolik je odjezd busu/vlaku, co berem s sebou za svačinu) a bylo. Všechno naplánoval, našel, zařídil, poptal se, a táhnul mě za sebou jak pytel brambor. A že když je na výletě, tak nemluví, protože si užívá výlet a nedokáže dělat víc věcí najednou. A ještě mě třeba pobavilo (pobavilo až zpetně, tam mi to moc zábavné nepřišlo), že poslední den jsme někde seděli a jedli a on měl v batohu láhev s vodou, kterou vyndal. Já mu ji pak po jídle podala, jakože ať ji dá zase zpátky. A to prý není slušné. Slušné by bylo říct "Mohl bys prosím tě dát tu vodu zpátky do batohu?". A pak mi ještě vyčet, že všude čekám až otevře a podrží mi dveře, přičemž on je zástancem rovnoprávnosti, takže neví, proč by to dělal. No čuměla jsem jak vyvoraná myš a nezmohla se na slovo. Mimo jiné měl ke mně ještě přednášku, že se k němu chovám jak ke kamarádovi z dětství. Jo, to dělám, tak to prostě mám. Nevím, co je na tom tak děsného.

výhled z našeho apartmá

Je mi z toho úplně blbě, jak to sepisuju. A hlavně je mi hrozně líto, že to dopadlo takhle blbě. Že je ten člověk takovejhle. Říkám si, že se to snad ani nestalo. Že to prostě neni možný. Ani po osmi letech psaní toho druhýho nepoznáte.

A on prej, že můj problém je, že jsem měla očekávání. Jo, měla. Myslela jsem si, že bude sranda, že se spolu nasmějem, že bude flirtíček, komplimenty, techtle mechtle. No tak byly akorát ty mechtle. Já čerpala ze svých starých pocitů a nenechala si to zkazit jeho divnym chováním. Jenomže on se stejně dožadoval bůh ví čeho a myslel, že jako defacto s cizím člověkem, který se vůbec neumí chovat k ženě, ani s ním není žádná sranda, tam budu skotačit jak dobře placená pornoherečka. Samozřejmě, že se ten jeho přístup na mně odrazil a do veselé a hravé jsem měla fakt daleko. Vždyť on se ke mně choval, jak kdyby ho někdo donutil vzít mě na tu dovolenou s sebou a kladl mu na srdce, že mě musí brát všude s sebou a že mě nesmí nechat o hladu. Korunu tomu všemu nasadil, když se se mnou ani nerozloučil. To bylo fakt hnusný. Přiletěli jsme v sobotu pozdě večer a on se vracel domů do Polska v pondělí. V neděli měl sraz s ňákym kámošem a v pondělí měl přijet ke mně na home office. V neděli večer jsem mu psala kilometrovej návod, jak se ke mně dostane, načež mi v pondělí dopoledne oznámil, že nepřijede, protože se mu ke mně s tím kufrem nechce tahat, že má hotel na Céčku, odkud se na Florenc dostane raz dva, a jestli bych se po práci nestavila já. Nestavila jsem se.

Tak jsem to chtěla ukončit, že todle fakt nemám zapotřebí, když ani není schopnej se rozloučit. A on prej, že loučení není třeba, že zase přijede. Sebereflexe na nule. A já doufám, že to samo ňák vyšumí. Je těžký to utnout, když jsem tak zvyklá si s ním psát. On zas, že by ho mrzelo, kdybych to úplně ukončila. Že není špatný člověk, že mu trvá dlouho, než si na někoho zvykne a že nechce, abych ho nenáviděla. Jako já vim, že jsme oba komplikovaný osobnosti, že to bylo dost psycho takhle najednou spolu odjet a bydlet v jednom bytě. Vím, že on nikdy s nikým nechodil, když nepočítám jeden párměsíční vztah na dálku, takže se ženami nemá žádné zkušenosti. Vím, že se vztahů bojí, takže asi proto si ode mě držel určitý emocionální odstup a nahodil pomyslné brnění. Čím víc jsem se chtěla družit, tím víc se on potřeboval vzdálit. Ale čeho je moc, toho je příliš. Když ani zpětně není schopen nic vysvětlit, nic uznat, tak na to já prostě nemám. Každý večer o tom přemýšlím a snažím se najít nějaké vysvětlení, proč to bylo tak blbý. Ale zároveň se to snažím hodit za hlavu, protože máme prosinec a já chci mít klid.

Jinak Bari jako takové doporučuju. Dají se odtamtud dělat krásné výlety na místa, která opravdu stojí za to (my navštivili Alberobello, Polignano a Mare, Sassi di Matera). Jen tam nejezděte v listopadu. Bylo teplo, ale furt pršelo, spíš chcalo.

Pěkný, ale žádná sranda. Bez humoru já existovat nedokážu, takže jsem si ze zoufalství sama sobě musela dvakrát přivodit záchvat smíchu. To jen tak mimochodem. Arrivederci.

Sassi di Matera