Tak už je to přes rok, co jsem zpátky vod Usánků. Chtěla bych poděkovat kapele Sunrise Avenue, že pro mě při této příležitosti zkomponovali tak úžasnou písničku. Strašně se mi líbí. Sice ten text na mě moc nesedí, ale za to nikdo nemůže. Amíci jsou příliš pozitivní na to, aby se jim někdy podařilo cynického Čecha aspoň trochu pochopit. Text jsem si upravila podle svého. No big deal.

Babička: "Tak jak se máš?"
Já: "Nic moc, babi. Práce neni, chlapi nejsou..."
Babička: "Copak vo to. Mužský by byli, ale blbí."

Původně jsem to chtěla pojmenovat Miluju ho, ale, jenomže to byste se zbytečně moc natěšili. V mém životě žádný muž není a ani nebude. Už na to nemám, ale o tom až někdy jindy.

Trpim. Měla bych dál psát bakalářku, ale už nechci. Neeeeeeeee. Vypotila jsem tři stránky, což by bylo fajn, kdyby bylo tak kolem Vánoc. Jenomže máme pomalu Valentýna a termín odevzdání BP je za dveřmi. Číhá tam jak smrtka.

Pustila jsem si první dva díly Terapie a jediný, co mě na tom zaujalo, byla ta jeho "ordinace". Taková ve stylu American cabin. Pořád jsem jenom chtěla, aby toho kamera ukázala víc.

Ségřin přítel se přihlásil na tutéž vejšku, co já, a je z toho totálně v prdeli. Jako samozřejmě, že studium, a dalších milion věcí v životě, je voser. Ale člověk se nad to holt musí povznést a neposrat se. Vždycky to ňák dopadne. Klíííd. Hlavně nezapomenout dejchat.

Místo abych šla spát, píšu sem. Jsem pořád ještě nalitá. Škoda, že už jsem doma, ale v nejlepším se má odejít přece. Z metra jsem vylezla na opačný straně a nějak jsem se dokutálela domů. V tom mrazu člověk docela vystřízliví.

Stal se zázrak. Pozdě, ale přece. Začala jsem psát bakalářku.

Fajn, jsem střízlivá, tudíž v prdeli. Občas taky ne. Co mě vlastně tak odlišuje od ostatních? Nemám práci, bydlím s rodičema, už asi nikdy nezhubnu. Tyhlety problémy má skoro každej. Takže asi netrpím víc, než průměrný člověk moderního světa.

Beru si do kabinky dvoje džíny stejné velikosti. Je mi vedro. Pokládám kabelku na židličku, kabát rvu na věšák, rukavice do kabelky, rozepínám kozačky... Už tradičně se leknu osoby v zrcadle. Ty stehna, ta celulitida! A proč jsem si tenkrát v USA koupila zásobu tak velkých kalhotek?