Jsem se právě vrátila z takové akce... Nevím, jak to nazvat. Jo, autorské čtení se to jmenovalo na plakátku. Prostě marketingová akce na podporu prodeje knihy Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk od Stéphana Poignanta.

Ráno zapnu mobil, ten hned zapípá - přišel mi email. Tak která firma mě zas nechce?, pomyslím si. Zase si nesmírně váží mých znalostí a dovedností, ale holt vybrali jiného kandidáta, který lépe vyhovoval jejich podmínkám. Neverending story.

Tak mi táta poslal email s neobvykle dlouhým příběhem. Jelikož vlastní blog nemá (i když by měl), dovoluji si bez jeho vědomí jeho text zveřejnit zde. Myslím, že na to nepřijde. A pokud ano, tak mu to určitě vadit nebude.

Lidičky, já už ani nevím, co bych k tomu napsala za úvod. K surovým tématům, jako je návštěva pracáku, žádné prozaické perexy nepatří. Takže řeknu jen:  Dnes ráno na pracáku to probíhalo takto.

Jak už určitě všichni moc dobře víte, mám ráda výlety. Není malých výletů, i když teda větší jsou lepší. Ale stejně - každá změna prostředí dobrá.

Lidl zvýšil mzdy o čtvrtinu. McDonald's nabízí ubytování zdarma. Nejsou lidi, píše Bloomberg. Tak tenhle článek mě teda rozpálil do běla.

Dnes slavím přesně deset let od založení blogu. Jeden rozvod, pár nových přátel, věčné hledání práce, stěhování, koupě bytu, loučení s domácími mazlíčky, několik přečtených knih a shlédnutých filmů, trochu cestování, románek v Egyptě... No a dekáda je v tahu.

Tak Lufinka už není. Včera jsem ji nechala uspat. Do poslední chvíle papala, ale pořád padala na bok, takže už by se ani nenapila.

Já nikdy nevím, co snídat, a už mě to vážně štve. Pečivo není zdravé, ovoce nezasytí, mysli a jogurty mi chutnají jenom sladké. Co s tím? Poraďte.

Ale tak jako já si myslela, že to bude blbost... Jenomže když kámošky chtěly jít po sto letech do kina, tak jsem šla. Jsem kámoška, ne? No a že zrovna chtěly jít na takovou blbost? No to se občas stane každýmu.