Potřebuju, chci, musím. Vstoupit do virtuálního světa. Oběma nohama.

Nestačí se tady patlat s blogem a realizovat se na Facebooku občasnou nedbale sexy fotkou a inteligentním humorem.

To mě baví tyhlety články v bodech :-)

Jelikož trávím hodně času na Interpals.net a jelikož mě milují zejména (jenom?) Arabové a muslimové, dostal se ke mně jeden egyptský film. A tenhle film, přátelé, by se měl promítat na všech základních školách po celém světě v rámci nového předmětu zvaného Tolerance.

V návaznosti na článek Co jsem dělala v USA, co nedělám v ČR jsem napsala další příspěvek ve stejném duchu, leč obráceně. Mám to tu ráda a veskrze je mi dobře. A tím, že jsem byla venku, tak to tu mám ještě radši. Takže se připoutejte, bude to jízda. Což mi připomíná... No udělám z toho poslední bod.

Je pěkně hnusně, kdo si nevšim. A jelikož je hnusně, nemusíme se cítit provinile, že trávíme víkend v posteli s kompem a knihou, a klíďo píďo si napíšeme článek o tom, jak jsme se měli minulý víkend, když bylo hezky. No já napíšu a vy přečtete.

Dnes jsem se probudila s myšlenkou, že by bylo fajn ohlédnout se zpět. Se Spojenými státy jsme se obšťastňovaly od roku 2006 do roku 2010. Přijde mi, že jsem rozdíly mezi Evropou a Amerikou moc neprožívala, takže ani tady na blogu moc zaznamenané nejsou. No ale podívejme se, co mě napadlo, když jsem na zemi svobody zavzpomínala teď - tři a půl roku po návratu na rodnou hroudu.

Jsem si myslela, jak to nepůjde. Myslela jsem si, jak to bude těžký, že vymyslím tak maximálně sedm pozitivních věcí. Jenomže mně se to v tý hlavě začalo hned rodit. Jako kdyby mi někdo pohnojil mozek. Muselo to ven a tak jsem to včera před spaním vysypala do bločku a tady to je v pořadí, jak mě to napadalo.

Důležité ovšem bylo odprostit se od záškodnických negativních dovětků typu: Umím anglicky, jen škoda, že umím jen jednu řeč. Nebo: Jsem oblíbená, ale stejně si nedokážu najít přítele.

Bydlela jsem v roztomilém srubíku někde daleko na severu. Dejme tomu ve Švédsku. Bylo to na samotě u moře, které bylo plné přerostlých vodních havranů na způsob kosatek. Měly zobáky - ty havraní kosatky - dlouhé asi jako moje paže. Živily se masem. Byly to děsné skokanky. Pro kus žvance se nebály skočit na pevninu. Do zobáku popadly co potřebovaly, pak sebou mrskly a už byly zase ve vodě.