Já taky, já taky! Chtěla jsem se přidat k šíleným fotičům a zdokumentovat svůj den. Ač se to nezdá, úkol je to nelehký. Časově to dá docela zabrat a pak fotit kde co před ostatníma lidma prostě nejde. Ať už v práci před kolegama, nebo v metru, nebo v obchodě. Prostě to nejde. A to se mi vždycky chce dělat fotky, ze kterých čiší život, a na kterých jsou zachyceny davy lidí v úplně běžných situacích.
Po každodenním vnitřním boji s pokušením, jestli zůstat v posteli a na všecko se vykašlat, jsem se přemluvila a dovlekla jsem své bezvládné tělo na tramvajovou zastávku. Nějaký žák základní školy měl hudbu ve sluchátkách tak nahlas, že si i červené vozy skákaly do rytmu jak jim to jen koleje dovolily.
Ne, že se nic neděje. To ne. Zažívám věci. Už jenom to, že chodím do práce, by stačilo na článek. Jenomže já jsem po práci úplně vyřízená. Maximálně jsem ještě schopná zajít někam s holkama na pokec nebo do kina (Chci vidět Muže v naději a nikdo se mnou nechce jít!), ale že bych usedla k počítači a psala? Na to vůbec nemám sílu. Ani náladu. Mozek má po těch osmi hodinách v práci dost. A když k tomu připočtu ještě hodinu na oběd, dvě hodiny na cestu a hodinu na ranní přípravu, tak mám dost, i kdybych ten mozek neměla.
