Komentáře k článku: Kniha napsana na Nokii
tenisak*: Tu Nokii, jestli je to ona, znám, kolega to má v práci a deformuje to stránky, prostě se to tam celé nevejde. Jinak taky píši povídku, jen mě jí nemá kdo vydat.A fakt je ten, že v MHD dostává člověk ty nejlepší nápady, které po doražení domu zapomene. Ach jo. *klik**klik*
ivana..: Jen jestli to ten kolega nema spatne nastavene. Melo by se to dat zmensit, aby se to tam veslo cely.
Jednu povidku ti knizne nikdo nevyda. Nebo se pokousis o prvni jednopovidkovou knihu? :)
kobliha: PDA si beru do metra (když jedu bez dětí). Spousta stránek už je pro PDA přizpůsobená, takže problém se čtením nemám. I když přiznávám, že notebook je notebook. Taky ho tahám všude s sebou, protože jsem taky internetová závislačka (a taky proto, že mě přece jen spolu s rodičovským příspěvkem živí) :)
Tenisáku, jestli máš jednu povídku, zkusila bych ji nejdřív nabídnout nějakému časopisu než přímo nakladateli.
ivana..: Dej kousek na svuj blog a mi ti tu povime, jestli je to blbost nebo ne.
tenisak*: Den jako každý jiný. Nic nenasvědčuje tomu, co se mě přihodí. Ráno vstanu a připravuji se do práce. Protáhnu se, vyčistím si zuby a vrhnu do sebe už studené pití. Nakrmím zvířata v kleci a vyrážím. Myslel jsem na to, že si musím podat loterii. Najednou mně někdo klepne do hlavy. Sprostě omráčí.
4262-1 den
Taková smůla. Slyšel jsem hodně o únosech mladíků. Nevěřil jsem však, že to postihne mně. Je známo, že se unášejí mladíci, aby pak byli donuceni jít do Armády. Když jsem se probudil, nahý jsem ležel na chladné zemi, a mžoural očima kolem sebe. Byl jsem v malé chladné komůrce, nahoře s jednou žárovkou malého výkonu. Zdi byly šedivé a na nich připevněny kruhy. Jak ve středověku. K těm kruhům jsem měl přikurtované ruce. Bylo to hrozné. Dostal jsem strach, co se mnou bude. Co chtějí? Tohle nevypadá, že by mně chtěli dostat do armády. Tak kde to tedy můžu být? Najednou slyším pšuknutí dveří. Ano. Začaly se otevírat dveře. hypnotizoval jsem vchod,zvědavý a zároveň jsem srdce úplně v krku. Vešli dva chlapi. Byli to velké vazby, s kulatým obličejem. Ten jeden na mě koukl a ukázal. „ To je on?“ optal se svého kolegy. Ten kývl. Vidím jak se rozmachuje v ruce maje elektrický pendrek a rána míří na mé nohy. Byla to hrozná bolest.Přímo do holeně. Cítím, jak jsem se pomočil. *klik*
tenisak*: A 69 kapitola Vstávám a potácím se, bloudím. Kdybych alespoň věděl kde mám stroj, kde jsem a kde je zrzek? A ten hlad mně trápí tak dokonale, jako by v n břiše jezdil parní válec, válcující má střeva i žalůdek. Vydal jsem se tedy lesem, nevědě kam kráčím. Asi po třech hodinách jsem narazil na lesní cestu, která byla nějak povědomá. Ano, je to jasný. Po téhle cestě jsem včera kráčel. Teď již nebylo těžké najít stroj, a připravit zrzkovou záchranu. Cestou jsem snědl tři houby, a otrhal nějaké bobule na křoví, nevím co to bylo. Lehl jsem si do stroje a vyčerpáním jsem usnul. Probouzím se k večeru a vydávám se na cestu do sídla zla. Z dálky vidím blesky, začíná pršet. Listí na stromech šumí, ptáci přestaly zpívat. Zrychluji tempo,mám u sebe kuličky a B 72, to pro případ, kdyby se něco nepředvídatelného stalo. Teleportem jsem se přesměroval k té nejzadnější budově, u které jsem ještě nebyl. Budova měla zamřížovaná okna, usoudil jsem proto, že tady musí věznit zrzka. Venku hustě pršelo, byl jsem celý mokrý, nelíbilo se mi to, co jsem ale měl dělat, zrzka přeci musím zachránit. Blesky ozařovaly okolí světlem, jako ve dne a ihned následovaly salvy hromu. Bylo to jasné, bouřka je přímo nad námi. To by mě a zrzkovy mohlo pomoct. Nakukuji do tmavých oken jestli něco neuvidím. Neviděl jsem nic. Obešel jsem tedy budovu z druhé strany. Jediné okno svítilo. Opatrně jsem se přiblížil k němu a nakukuji dovnitř. Viděl jsem zrzavou hlavu, to by mohl být on. Přitlačil jsem čelo na sklo, abych viděl lépe. Byl to zrzek. Byl úplně nahý, v předklonu a ruce měl mezi nohama provleklé a připevněné za trubku. Po jeho pravici stál stůl, na kterém ležel voják. Pravděpodobně spal. Okna na této straně nebyla zamřížovaná, jako tomu bylo z druhé strany budovy. Strčil jsem tedy do okenního rámu pokusiv se, jestli ho otevřu. Nešlo to, budu se tedy muset dostat dovnitř dveřmi. Rozhlížím se, a čvachtavým krokem v mokré trávě, si to šinu přímo k prvním dveřím, které jsem viděl. Měl jsem docela štěstí, že byly otevřené. Vlezl jsem tedy dovnitř, oklepal se, rozhlídl, hlasitě si krknul, k tomu přišla neuvěřitelná škytavka, a nakonec hlasité kýchnutí, kterému nešlo zabránit. „ Pako, to jsi ty? To je dost, že mně jdeš vystřídat.“ Slyšel jsem z pozarohu. Koukal jsem se do očí mladému vojákovi. Ten, jak mně spatřil, okamžitě ihned sáhl po kudle za pasem, chtě se semnou prát, nebo snad, nedej bože podříznout. Byl jsem však rychlejší a vystřelil z mé B 72. kluk byl na místě mrtev. Ohlédl jsem se na všechny strany, zdá se, že tu byl sám, nikde nikdo. Odtáhl jsem ho do místnosti, kde byl zrzek, okem jsem zjistil, že zrzek je připoután pouty, vojáka položil na zem, a začal jsem ho šacovat. Našel jsem klíče, zrzka odemkl. Kluk padl vyčerpáním k mým nohám. Jeho tělo bylo samé šrámy, viditelné byly i popáleniny. „ Zrzoune, vstávej, prosím“ budil jsem ho, maje v očích slzy. Vedle na zemi ležely jeho šaty. „ Vstávej, musíš se obléknout a vyrážíme pryč, musíme rychle, slyšíš? Rychle.“ Zvedl hlavu a polohlasně vzlykl „ pít, prosím, pít“ hlava mu opětovně spadla na zem. Rozhlídl jsem se, na stole byla lahev minerálky a sklenička. Nalil jsem trochu minerálky do skleničky, vzal jsem zrzkovu hlavu na svá prsa, hezky si ho podržel, a namočil jsem mu rty. Zrzek si oběma rukama chytil skleničku a začal pít. Zdálo se, že je vyhráno. „ Dobrý?“ zeptal jsem se. Přikývl. „ tak se obleč, musíme rychle pryč“ přikázal jsem, pochopil. Bylo na něm vidět, že je rád, že mně vidí. Popadl jsem teleport a namířil jsem to rovnou ke stroji. Zrzek padl vyčerpáním a spal jako dudek. Ať se prospí, říkal jsem si. Musela to být pro něj hrozná zkušenost.
tenisak*: Kapitola 90 Ráno jsem se probudil, po ohništi ani stopy, zrzek ho zahrabal, vedle stroje hromada masa ale kluk nikde. To mne opětovně vyděsilo, tak jsem začal slídit a on u řeky. „ Kaliméro, musíme jet“ křikl jsem na něj, vrátil se ke stroji a s chutí se pustil do masa. Zjistil jsem, že studené maso není tak dobré, jako je teplé maso. Hlad mně ale donutil sníst skoro vše. Za chvilku přiběhl Kaliméro, v košili maje divné kulaté oranžové plody. „ Podívejte se pane co mám, podívejte“ pokřikoval s nebývalou radostí. „ je jich tam plno, celá álej“ pokřikoval nadšeně a oči mu svítí radostí. Koukal jsem na ty koule a nevěděl co říci. Viděl jsem to poprvé. Podle nadšení, jaké jsem viděl u Zrzka to bylo asi opravdu k jídlu. „ ochutnejte, jsou výborné, já jsem už měl“ vybízel. Vzal jsem tedy tu jednu kouli a zakousl se do ní. S odporem jsem začal kolem sebe plivat. Bylo to hnusné a hořké. Ohlušil mne neskutečný smích „ Ale pane, to si přeci musíte oloupat, ta kůra se nejí“ se smíchem vzal druhou kouli a začal jí loupat. Ta vůně, co zavanula, mě začala něco připomínat, ovšem nevím co. „ nate, uloupněte si jeden měsíček a ochutnejte“ podával mi kouli. Ano, ta koule se uvnitř skládala z několika dílů. Opatrně jsem ten jeden dílek dával do pusy. Čekal jsem hroznou chuť, ale nechtěl jsem se před klukem ztrapnit. Bylo to sladké a šťavnaté, bylo to dobré, byla to, ano, tu chuť jsem poznal. Přesně taková je v některých pilulkách, co se dají dostat v jídelně, té chuti se říkalo pomerančová. Tohle bylo ale něco lepšího a navíc to zahánělo i žízeň. Tak takhle vypadá skutečný pomeranč ? Z tohohle se vyrábějí pilulky ? oloupal jsem si druhou kouli a s chutí jí snědl. „ Pane, dělají se vám koule za ušima“ smál se ten pihovatý klučina. „Tak poklízíme, koule do stroje a jedem“ zavelel jsem. Za deset minut jsme seděli ve stroji a transportovali se do Zrzkova světa. Nastavil jsem čas schválně tak, abychom se minuli sami se sebou jen o minutu. V Zrzkově světě byla tma, les hučel svojí noční hymnu, zvířata, kterým říkal Zrzek sovy, houkala noční melodie a my vyráželi zabít Černého jezdce. Napřed jsme ale zamaskovali stroj, aby ho náhodou vojáci nenašli. B72 jsem měl na rameni, v kapse ohnivé koule, pár jsem jich dal i Zrzkovi. Nezapomněli jsme ani na štít a helmy, to proti ohnivým lidem. Když jsme vstupovali do podzemí zmocnil se mně takový divný tísnivý pocit, jako, kdyby nás někdo sledoval, či tak něco. Na cestu jsem se vybavil svítilnou, které jsem se zmocnil ve vojenském prostoru. Šli jsme podle šipek, které jsme si dělali při minulé návštěvě, až jsme došli k nám již známému rozcestí. „ Tak Kaliméro, kde je vlastně vězní?“ „ Hodně daleko pane, musíme projít okolo svítících lidí“ „ jenomže, oni si nás všimnou“ „ ó pane, nevšimnou, vím jak to udělat.“ „ Nechám se překvapit, tak jdem“ zavelel jsem. Asi po 400 metrech jsme se zastavili. Koukal jsem přímo do Svatyně. Teď máme, pane, dvě možnosti. Buďto to podlezeme úzkým kanálem, a nebo přelezeme horem po provazech“ Přiznám se, že po provazech se mi nechtělo, tak jsem si vybral kanálkem. Zrzek se vyznal. „ pomozte mně odklopit ten poklop pane“ Kamenný poklop, hezky těžký. Jen zavřít ho za sebou bylo nad lidské síly. Velké zvířata s dlouhým ocasem, kterým Zrzek říkal potkani, před námi utíkala. Plazení bylo hodně složité. Štíty jsme nechali na začátku neb se nám s nima hrozně špatně plazilo. Kanál se několikrát rozdvojoval, ale Kaliméro věděl moc dobře, kudy. Bylo vidět, že to tady zná moc dobře. Asi po dvě stě metrech jsme se zastavili. Po pravé straně byla malá škvíra kterou se dalo sledovat. „To jsou vrata do vězení, pane“ . Nikdo ty vrata nehlídal, nikoho jsem neviděl. „ To nikdo nehlídá?“ Kaliméro si dal chvilku načas než odpověděl. „oni nepočítají, že by se sem někdo dostal přes ochranu, co tady mají. Vevnitř je jen jeden voják.“ To by mohlo vyjít, říkal jsem si. „ Ty, Kaliméro, a jak se tam odtud dostaneme?“. „Tohle jsou kamenné dveře pane“ poklepal na kámen
Tak nějak, abys věděla. :)
ivana*: To vis, ze jo. U tebe na blogu si to lidi prectou spis, nez u me v komentarich *palec*
kobliha..: Tenisáku, to není povídka, to je snad celej román!!! Rozhodně to dej na blog (aspoň pár kapitol - po sobě jdoucí) - my si to rádi přečteme :)
ivana..: Da se teda na tech PDA cist neco na internetu a psat maily? Mne to na to prijde porad dost maly. Ale asi je to o zvyku.
kobliha..: Máš pravdu, malý to je. Ale člověk si zvykne. Musím říct, když jsem si poprvé sedla od PDA k normálnímu monitoru, divila jsem se, jak je obrovský :)