Aneb moje poznámky z přednášek. 

* mladý lidi vstupujou do vztahu s přesvědčením, že to stejně nevydrží

Jako malá jsem chodila na balet. Když mi k tomu přibyla škola (byla jsem v první třídě), tak jednoho dne mámě povídám: "Mami, já to asi nezvládnu."

Hm, tak je to tady. Můj prazvláštní, s největší pravděpodobností ožralý, otec mi nakopnul králíky. To ožralý nepřidávám proto, že by to bylo normální, že by chlastal. Vlastně jsem ho nikdy vožralýho neviděla.

 Sedím v kuchyni, večeřím topinky, koukám z okna.

Bakalářku hazím na lištu. Mám dvanáct stran. Na koleni papír s ušmudlanejma poznámkama z rychlýho rande.

"...a už zase stříká, dnes je to se mnou potřetí..." :-))) Čtu totiž Hračku od Sylvy Lauerový. Myslím, že to přečtu celý, ale nějak to není ono. Buď mi tam chybí romantika, nebo naopak pořádný prasárny. Nebo mi tam vadí, že spousta akcí se odehrává na gazebu, místo aby si to rozdávali na záchodcích pražského metra. Pak, místo konverzace s kreolskou pokojskou, by si mohli dát nakládaný hermelín. Jo a z beraních rohů by jí na tom talíři sestavil srdce - to aby byla ňáká ta romantika :-)

Tak už je to přes rok, co jsem zpátky vod Usánků. Chtěla bych poděkovat kapele Sunrise Avenue, že pro mě při této příležitosti zkomponovali tak úžasnou písničku. Strašně se mi líbí. Sice ten text na mě moc nesedí, ale za to nikdo nemůže. Amíci jsou příliš pozitivní na to, aby se jim někdy podařilo cynického Čecha aspoň trochu pochopit. Text jsem si upravila podle svého. No big deal.

Babička: "Tak jak se máš?"
Já: "Nic moc, babi. Práce neni, chlapi nejsou..."
Babička: "Copak vo to. Mužský by byli, ale blbí."