Au au. Tohle není žádnej blbej clickbait, ani žádný trapný pokus o humorné žvásty na téma masírování mečících čtyřnohých koz. Jedná se o zcela seriózní příběh ze života. Z mého života a o mých kozách.

Mám takový malý problém. Na introverta jsem moc akční a na extroverta moc asociální. A nesnesu debily, ale to sem teď nepatří. Ráda někam jedu, ráda se zleju, ale kdy já chci a ne když mi to naordinuje někdo jiný. Teambuilding však přes svá negativa nabízí i nesporné výhody. Je to místo práce a je to zadarmo. Takže jsem jela.

Jsou to bojové podmínky v těch obchodech. Skoro všechno kupuju online. Což je teda taky lehce frustrující, ale vyhnete se kabinkám. Protože kabinky... Kabinky jsou peklo na Zemi. Že jo, holky?

Tohle mám z dob, kdy jsem si dopisovala s posledním zájemcem o mé, ehm, srdce. Psali jsme si maily. MAILY! Chápete to? Já vůbec nedávala, že nemá Whatsapp. Jinak se mi zdál chytrý a prudce inteligentní. A byl vysoký <3 On mi totiž tenkrát posílal seznamkový bizár. Mně to samozřejmě přišlo vtipné a bavilo mě to.

Kamarádka je těhotná a koncem dubna se vdává, takže přišla s nápadem, že by si mohla naše čtyřka zajet někam na víkend. Taková jako rozlučka se svobodou, ale bez striptéra.

Najednou se mi tu v komentářích objevila zpráva a to prosím pěkně ne jen tak ledajaká zpráva. Napsala mi má čtenářka, o které jsem do té doby neslyšela, že pro mě má knihu.

Nesnáším vykání, velké T při tykání, zdrobňování a přílišné nadužívání mého jména (jako bych snad měla být poctěna, že si ho dotyčný zapamatoval, když jsem mu ho před půlhodinou řekla). A nesnáším emotikonu růže  Chceš mi dát kytku? Přines ji na rande, budu jedině ráda. Že se s tebou nechci sejít? Tak seš asi debil no ¯_(ツ)_/¯