Utrácet prachy, to já umím. Kupovat si věci, co nepotřebuju, to by mi šlo. No a tak jsem "šla" - a s marnivostí sobě vlastní - jsem si koupila čtečku elektronických knih.
Upozorňujeme cestující, že pes musí být po celou dobu jízdy opatřen náhubkem a držen na krátkém vodítku. Pasivně agresivní hlášení, které řidič spustil, když jsme s Joníkem (Jon, čti džon) nastoupili do autobusu :-)))
Kuba je, jak známo, krásná země, ale taky pěkně daleká země. Ovšem ta vůně dálek lákavých, ty palmičky, ta exotika. To chceš! A nebo taky ne. Pojďme se společně podívat na to, proč zůstat doma a radši nikam nejezdit.
Tak včera to byl přesně měsíc, co jsem si to telátko přivezla domů. Rexík je strašně hodnej, nic neničí, neštěká, zvládá bejt sám, hodně spí. Jelikož ale tento článek nebude chvalozpěvem na nejlepšího přítele člověka, radši zde nebudou fotky a můj psík bude vystupovat pod jiným jménem.
Uf, no co k tomu říct? Pořád se nemůžu vzpamatovat z té esemesky, která mi přišla. Mozky některých lidí operujou na úplně jiné frekvenci a mně to pak hlava nebere.
Musím začít jídlem. Když člověk jede do čtyřhvězdičkového rezortu, má jistá očekávání. A po tý celodenní cestě jsme se fakt už konečně chtěly normálně najíst. No tak nic. Čekala jsem, jak si budu debužírovat. Má očekávání se ukázala jako mylná. Pro gurmány Kuba není.
Ono když po desetihodinovém letu konečně vylezete z letadla, tak se vám bude líbit všechno. Jste rádi, že už vám nehučí v uších, že nejste na nikom nalepení a že můžete normálně chodit (aniž by vám přišlo, že zabíráte příliš mnoho místa, nebo že ztrácíte rovnováhu).
Když jsme se s máti rozhodovaly, kam pojedeme na dovču, hrál u nás prim Izrael. Já chtěla něco neobvyklého. Ne žádný Chorvatska, Řecka a Itálie. Izrael by se nám líbil moc, ale ty zájezdy tam jsou jen poznávací a já nemám zájem někde od rána do večera lítat. No a pak najednou přišla máma s Kubou.
