Měla jsem chuť napsat něco ve vieweghovském stylu. Včera jsem si půjčila jeho Biomanželku. Hlavní postavy mají zas divná jména - Mojmír a Hedvika. Dojdou mu někdy ty divný jména? Zas mě to ale chytlo hned od první věty. Zase je to dobré. Názor jest subjektivní. Reflex totiž píše: "prachmizerný ženský román."

Tetování jsem zavrhla. Ostatně už asi jako stokrát předtím. Ale líbila by se mi pistolka jako má Pruda z Český spořitelny. Ovšem to už bych zas nebyla originální.

Ok, fuck! Taky se vám někdy nechce do práce? A jdete tam, že jo? Ehm... Já to mám jinak.

Jednou ráno po cestě do práce mě asi patnáctiletá holčina pustila sednout. Na náladě mi to moc nepřidalo.

Zítra si do práce beru novou podprsenku. Uvidíme, jestli těch 1 990 bude stát za to.

Já taky, já taky! Chtěla jsem se přidat k šíleným fotičům a zdokumentovat svůj den. Ač se to nezdá, úkol je to nelehký. Časově to dá docela zabrat a pak fotit kde co před ostatníma lidma prostě nejde. Ať už v práci před kolegama, nebo v metru, nebo v obchodě. Prostě to nejde. A to se mi vždycky chce dělat fotky, ze kterých čiší život, a na kterých jsou zachyceny davy lidí v úplně běžných situacích.

Po každodenním vnitřním boji s pokušením, jestli zůstat v posteli a na všecko se vykašlat, jsem se přemluvila a dovlekla jsem své bezvládné tělo na tramvajovou zastávku. Nějaký žák základní školy měl hudbu ve sluchátkách tak nahlas, že si i červené vozy skákaly do rytmu jak jim to jen koleje dovolily.

Ne, že se nic neděje. To ne. Zažívám věci. Už jenom to, že chodím do práce, by stačilo na článek. Jenomže já jsem po práci úplně vyřízená. Maximálně jsem ještě schopná zajít někam s holkama na pokec nebo do kina (Chci vidět Muže v naději a nikdo se mnou nechce jít!), ale že bych usedla k počítači a psala? Na to vůbec nemám sílu. Ani náladu. Mozek má po těch osmi hodinách v práci dost. A když k tomu připočtu ještě hodinu na oběd, dvě hodiny na cestu a hodinu na ranní přípravu, tak mám dost, i kdybych ten mozek neměla.

Všichni jste si stěžovali (jo, ty určitě taky - o tom jsem přesvědčená), ale já byla za neletní počasí v létě ráda. Teď bude 34 a všichni si zas budou stěžovat, jaký je nechutný vedro. Přitom na stěžování mám právo jenom a jedině já.

Na Facebooku sbírám citáty, výroky a všeljaké chytré texty, co se mi líbí, a tohle je jeden z nich.