Proč nikde nic nemaj? A proč já furt doufám, že jednoho dne prostě dojdu do bodu, kdy budu mít hezké oblečení? Trávím hodiny lítáním po obchodech a jediný, co z toho mám, je špatná nálada.

Loni v září jsem tu plakala, že nemám s kým jet na dovču. Tak v tomto ohledu se nic nezměnilo. Jenomže já už na to seru. Jedu sama.

Je 15:50 a já čekám na bus. Stojím za prosklenou budkou ve stínu. V pracovní den se nás na témže místě mačká kolikrát i pět. Teď ale nikde ani živáčka. Ticho. Všichni jsou u vody, na pivu, nebo v panelákovém v bytě s nohama v lavóru. Jen na lavičce v budce sedí krabička od nesteroidního antirevmatika. Vzduch se vlní, teplý vítr si hraje s vajgly na chodníku. Zpoza kopce se líně přibližuje autobus.

Máme stažený žaluzie a čekáme, co bude :-) Celou dobu, co hlásili na víkend ta vedra, jsem se připravovala, že se půjdu koupat na Šeberák. Samozřejmě, že jsem nešla.

Vytahuji z lednice dnes už prošlý jogurt, který byl za polovic. Jím ho předposlední čistou lžičkou a říkám si: "Má cenu kazit si poslední víkendový den tím, že člověk neustále myslí na to, že nemá umyté nádobí, to umyté je sice čisté, ale zas není uklizené?" Pak tu máme umyvadlo a sprchový kout, které volají po čistícím prostředku. Je potřeba vyprat, vyprané ze sušáku uklidit - ale předtím vyžehlit.

To je sranda, jak člověk, zejména ženského pohlaví, se při náznaku sebemenšího pozitivna, začne vyžívat ve velice nadějných představách.

Tak jsem vstala a nic se mi nechce. Že by ideální čas napsat článek? :-)

Ukazuje se, že zapracovat se do vztahu, dá víc práce, než si najít práci. Dělám blbej první dojem, takže obojí je pro mne na hranici nemožného. Zase koukám na Když Harry potkal Sally a říkám si, že je to snad můj nejoblíbenější nečeský film.

Sto let jsem tu nebyla, což neznamená, že bych byla mrtvá, ale skoro. Mám totiž práci. V anketě jste hlasovali správně.