Středobodem dnešního dne bylo to, že jsem se konečně k večeru vyprdelila a vydala se do Penny. Že prý tam v zelenině mají nějakou krabici, kam lidi házej listy a nať. Hlavně jsem tam šla na nať. Minule jsem ji měla od kamarádky a králíci z toho měli úplný Vánoce. Ovšem já samozřejmě žádnou nať nenašla. Jen listy z kedlubny.

Chybí mi. Stejská se mi po něm. Myslím na něj každý den. Tak ňák si pořád myslím, že by nám to mohlo fungovat, kdybychom se snažili. Kdybychom na tom vztahu ňák zapracovali. Těch kdyby je hodně. Třeba kdyby neměl holku.

To mě zas kamarádka nahlodala. Jedna z mála těch, co občas čtou můj blog. Že prý ať napíšu knihu.

Rozhodně mě nelitujte, že jsem na svátky sama. Vždyť ani já se nelituju. Mně to vyhovuje, když mám takhle byt jenom pro sebe. Já asi fakt na ten život ve dvou nejsem stavěná. A ješte abych o svátcích uklízela, v mrazu myla okna a nebo leštila parkety. To tak. Stejně žádný nemám - ty parkety, myslim. No a ňáký vyvařování, týrání kapra a pečení malinkatýho cukrovíčka? Leda tak ten stromeček by mě na těch svátcích bavil. A to volno samozřejmě.

Tak ten zatracenej čokl se našel! To mi teda spad kámen ze srdce. Sice to nebyla moje vina. Když dá majitelka psovi velký obojek, protože si neuvědomí, že po ostříhání ztratí pes na objemu, tak to je potom těžký. Ale stejně jsem se cejtila hrozně. Takhle někomu ztratit psa a chudák zvíře, někde bloudí a prchá před kojoty.

Tak když už i to Furiino morče, tak my taky nesmíme zůstat pozadu.

Ovšem pozor, my jsme ze slušný rodiny. Nevíme, jak u Furie, ale u Lvice se nezletilým alkohol zásadně nepodává.

Klidné a střízlivé svátky

přejí Lufinka a Abušáček

Takze tak. Ztratil se mi pes. Utek. Kamaradce hlidam fenku. Hlidala jsem od nedelniho vecera do pondelniho rana, takze jenom pres noc. Do ceho jsem se to, ja  husa, zas zapletla.

Furt jenom Vánoce, Vánoce, parkoviště natřískaný, všude lidí jak dobytka. No prostě se tomu nevyhnete. Mě to taky neminulo a tudíž bych si i já dovolila přispět svou troškou do mlýna.

Nemůžu spát. Do odletu mi zbývá šestnáct dní. Zítra zas pojedu shánět kufr. Ty dva, se kterými jsem přiletěla do USA, jsou už dávno na pravdě boží (stejně tak jako sny, touhy a nadšení, se kterými jsem přiletěla).

Z manžela teď padají samé novinky. Jednou takhle koukáme na Dextra a jemu z držky vypadne, že jim v práci dali na svátky jedenáct dní volna a on tedy uvažuje, že by jel do Turecka. Chápete to? Naše poslední společné dny v životě! A ještě když jen mluvil o tom volnu a tu větu nedořek, tak jsem si jako naivně myslela, že spolu někam pojedeme my dva – jako rozloučit se. Jsem asi úplná kráva no.