V červenci jsem nastupovala do nové práce a tak jsem si chtěla v červnu ještě honem rychle někam vyjet. Ve hře bylo Slovensko, ale kamarádka nemohla. Tak nastoupil plán B a tím byla polská Wroclaw.
Jak jistě víte, sportu neholduji a televizi nemám. Co tedy dělám ve svém volném čase? Čumím na Netflix. Ha ha ha. Také si čtu. Několik knižních článků mi tu vyšlo. Teď jsem například přečetla výbornou knihu Vzdělaná. Tento článek však bude o vysoce umělecké činnosti. O malování.
Když tu teď jedu na turecké vlně, hodím vám sem článek, který jsem napsala vůbec nevím kdy, ale někdy před rokem 2006. Takže je to pěkná vykopávka. Nicméně to na stylu psaní vůbec není poznat :-) Sama jsem překvapená.
Jako jo, cejtím se sama. Ale nesvádím to na karanténu, koronu, pandemii, dvoumetrový odstup, zavřené hospody atd. Tohle je můj normální stav. Občas se prostě cítím sama.
Je toho plnej internet. Přidám se taky, tak se nezlobte. Chci si to zaznamenat, protože to, co se děje, je jak z pilotního dílu seriálu Stephena Kinga. Co bude za měsíc, za tři, za rok? To si vůbec nedovedeme představit. Co bude s ekonomikou? Jak na tom budou lidé nejen po finanční stránce, ale i psychicky?
Dneska* bylo v Praze slunečno, což mě trošku nakoplu k životu, ale úplně ven mě to nevykoplo, to teda ne. Chtěla jsem si zajít do kina. Nakonec jsem se však věnovala úplně jiné aktivitě.
