Tak včera to byl přesně měsíc, co jsem si to telátko přivezla domů. Rexík je strašně hodnej, nic neničí, neštěká, zvládá bejt sám, hodně spí. Jelikož ale tento článek nebude chvalozpěvem na nejlepšího přítele člověka, radši zde nebudou fotky a můj psík bude vystupovat pod jiným jménem.
Uf, no co k tomu říct? Pořád se nemůžu vzpamatovat z té esemesky, která mi přišla. Mozky některých lidí operujou na úplně jiné frekvenci a mně to pak hlava nebere.
Musím začít jídlem. Když člověk jede do čtyřhvězdičkového rezortu, má jistá očekávání. A po tý celodenní cestě jsme se fakt už konečně chtěly normálně najíst. No tak nic. Čekala jsem, jak si budu debužírovat. Má očekávání se ukázala jako mylná. Pro gurmány Kuba není.
Ono když po desetihodinovém letu konečně vylezete z letadla, tak se vám bude líbit všechno. Jste rádi, že už vám nehučí v uších, že nejste na nikom nalepení a že můžete normálně chodit (aniž by vám přišlo, že zabíráte příliš mnoho místa, nebo že ztrácíte rovnováhu).
Když jsme se s máti rozhodovaly, kam pojedeme na dovču, hrál u nás prim Izrael. Já chtěla něco neobvyklého. Ne žádný Chorvatska, Řecka a Itálie. Izrael by se nám líbil moc, ale ty zájezdy tam jsou jen poznávací a já nemám zájem někde od rána do večera lítat. No a pak najednou přišla máma s Kubou.
Jedna noc a takovýho dobrodružství, že člověk ani pomalu neví, čím začít. Jednalo se o akci v rámci Noci hotelů. Takže začnu tím. Jinak se obvykle nebavím tím, že, coby Pražák, se čas od času nechám ubytovat v nějakém z pražských hotelů. To ne. Ale chtěla bych.
Bergamo je menší město hodinu od Milána. Čili na severu Itálie, čili tam byla zima. Ale to není podstatné. Podstatné je, že jsem vždycky chtěla letět někam jen takhle na otočku a teď se mi to konečně splnilo.
Byla jsem před pár týdny v Bari na dovče s osobou mužského pohlaví. Takhle zpětně mi to přijde jako komedie, která se snad ani nemohla stát. Měla jsem celou dobu tweetovat. A nebo ne, byla to vlastně děsná tragédie. Děkuji za pozornost.
