Přesto vám o včerejšku napíšu. Ono se totiž pořád něco děje. A jestli je to zvláštní, nebo ne, to už je úhel pohledu.

Loni jsem byla poprvé a bylo to úplně boží. Letos jsem si řekla, že to vydržím, a že nepůjdu. Přeci jenom lístek stojí 450 korun a já teď byla dlouho bez práce... Ha ha, kecy v kleci. Nevydržela jsem to a šla!

Převlíkla jsem si postel a konečně došlo na prostěradlo, které jsem dostala k Vánocům. Mezitím jsem vyprala pár kusů oblečení a teď doufám, že mi ještě dneska uschne, abych se mohla zabalit.

"Ty jsi odpůrce televize, nebo na ni prostě jenom nemáš?", zeptala se mě kamarádka. Heleďte, já televizi fakt nemám, neb mi to přijde jako naprostá zbytečnost, když tam nikdy nic nedávaj. Smysl zvukové kulisy taky nechápu - mám ráda ticho a vystačím si s vlastními myšlenkami, případně si pustím nějaké povídání na youtube (to dělám občas při vaření).

Pozor, pozor! Na vědomost se dává, že už dva týdny chodím do nové práce. Představte si, že mě zas někde vzali. Vypadá to, že na naší planetě Zemi se stále ještě vyskytují hodní lidé :-)

Na nástěnce stálo, že si máme jít vyzvednout klíč od kontejnerů. Budeme je totiž mít uzamykatelné.

Vždycky jsem chtěla psa a nikdy jsem ho neměla. Podařilo se mi tu touhu potlačit na takový level, že netrpím. Na základce jsem trpěla. To byla moje touha nesmírná. Hodně spolužáků psa mělo, ale já jsem prostě nesměla.

Přeji si strávit silvestra na horách. V horské chatě s krbem a přáteli. Dobré jídlo, nemizící zásoby chlastu, hry, smích, cigaretka na mrazu a pohodlné oblečení. A až se kolem poledne probudíme, bude nám do oken svítit slunce a ze třpytu sněhu bude přecházet zrak.

Dneska jsem šla z práce jinou cestou než obvykle. Měla jsem totiž namířeno do drogerie. A co čert nechtěl, do cesty se mi postavil antikvariát.