Vážení přátelé, ano. Je to tady. Jsem mobilní. Ke štěstí mi dopomáhej Bůh a Nissan Micra.

Bum bác ratata, moderní technologie zklamala. Nevím, kde nastala chyba, ale ta lampička v ložnici nešla zhasnout. Zrovna v noci, když jsem šla spát.

V druhé části článku, po vysvětlení smutné skutečnosti stran žárovky, si dáme lekci anglického jazyka.

Čas letí jako bláznivý. Já nechytím ho ani vy. A aby nám nezbylo jen to vzpomínání, jak zpívá božský Kája, navrhuju další sraz.

Vážení přátelé, tato doba mi hraje do karet tak moc, že už to ani neni možný. A protože jedna z mála kratochvílí, co pořád fungujou a co se mi hodí do krámu, je autoškola, přihlásila jsem se na kondiční jízdy.

Každou chvíli si pamatuju, co se mi zdálo. Většinou to je ale na pár vět. Tentokrát byl sen nabitý dějem a neuvěřitelnější než kdy jindy, tudíž hoden zaznamenání.

Povím vám příběh. Jelikož všechno je příběh a ne že ne. A proč právě dnes? Dnes je to přeci přesně rok, co k nám přiletěl netopýr z Číny a donesl nám koronáč.

Taaak a protože máme Valentýn... Jako takhle, já žádnou zaláskovanou romantickou příhodu nemám. Ale mám záznamy o tom, jak jsem si založila Tinder a jak jsem šla na své první rande s chlapcem z Tinderu. Historka je to téměř rok stará a doteď byla v rubrice na heslo. Myslím, že pod zámkem je jí škoda, takže se pohodlně usaďte a užijte si počteníčko.

Když jsem se na Instagramu Markéty Lukáškové dověděla o literární soutěži, dost mě to zaujalo :-) Měla jsem asi týden na to, abych něco napsala a zúčastnila se. Říkala jsem si hele, v nejhorším budeš mít materiál na blog, takže ztráta energie a času to nebude. Hlavně jsem si chtěla udělat radost. Byla jsem si jistá, že jedno z vítězných míst bude moje.

Když jsem si sehnala vlastní bydlení, musela jsem ukončit své bydlení v podnájmu, což znamenalo zavolat panu majiteli. Byl to divný pán, který požadoval platbu nájemného v hotovosti. Vždycky jednou za měsíc přijel a já ho musela pustit dovnitř. K přebírání peněz mezi dveřmi se moc neměl. Musela jsem kvůli němu uklidit, byla jsem unavená z práce a on u mě vždycky tak dvě hodiny oxidoval. Sice mi skoro pokaždé vyčistil odpad ve sprše nebo třeba otevřel sklenici se zeleninou, na kterou já neměla sílu, ale stejně mě sral. Pokaždé mi vykládal nějaké divné příběhy, které byly o tom, jak nesnáší zvířata, ženy a lidi vůbec.

Tak já se tady několik měsíců chystám, že konečně napíšu první článek o svém novém bytě... Na jaře to totiž bylo pět let, co tu bydlím, tak by si to nějaký ten report zasloužilo. Jenomže ejhle, k mému překvapení tu už takový článek je. Objevila jsem ho teprve nedávno a to úplnou náhodou. Nevím, jak je to možné, ale já si vůbec nevybavuju, že bych kdy něco takového psala :o