Chorvatsko jachtou zdá se býti luxusním nápadem na skvělou dovolenou. Zdání ovšem klame. Tohle byl naprostej Survivor. Zkouška odvahy a nervů. Hra o přežití.
Nějak jsem nevěděla, do čeho jdu (což se mi stává jednou, maximálně dvakrát, za deset let). Někdy je ale lepší nevědět. Jedině tak jsem mohla zažít dobrodružství, na které jen tak nezapomenu.
Cari lettori, cari bambini... Dávno již tomu, co jsem s úžasem, a už potolikáté, obdivovala krásy moře. Dávno již tomu, co má mokrá chodidla obalil písek. Dávno již tomu, co jsem se vrátila ze své poslední dovolené.
Zítra to bude přesně rok, co jsem se vrátila z pětidenní návštěvy Lotyšska. Jednalo se o vůbec můj první vstup do pobaltského regionu a doufám, že ne poslední.
Kuba je, jak známo, krásná země, ale taky pěkně daleká země. Ovšem ta vůně dálek lákavých, ty palmičky, ta exotika. To chceš! A nebo taky ne. Pojďme se společně podívat na to, proč zůstat doma a radši nikam nejezdit.
Musím začít jídlem. Když člověk jede do čtyřhvězdičkového rezortu, má jistá očekávání. A po tý celodenní cestě jsme se fakt už konečně chtěly normálně najíst. No tak nic. Čekala jsem, jak si budu debužírovat. Má očekávání se ukázala jako mylná. Pro gurmány Kuba není.
Ono když po desetihodinovém letu konečně vylezete z letadla, tak se vám bude líbit všechno. Jste rádi, že už vám nehučí v uších, že nejste na nikom nalepení a že můžete normálně chodit (aniž by vám přišlo, že zabíráte příliš mnoho místa, nebo že ztrácíte rovnováhu).
Když jsme se s máti rozhodovaly, kam pojedeme na dovču, hrál u nás prim Izrael. Já chtěla něco neobvyklého. Ne žádný Chorvatska, Řecka a Itálie. Izrael by se nám líbil moc, ale ty zájezdy tam jsou jen poznávací a já nemám zájem někde od rána do večera lítat. No a pak najednou přišla máma s Kubou.
Bergamo je menší město hodinu od Milána. Čili na severu Itálie, čili tam byla zima. Ale to není podstatné. Podstatné je, že jsem vždycky chtěla letět někam jen takhle na otočku a teď se mi to konečně splnilo.
