Pozor, pozor! Na vědomost se dává, že už dva týdny chodím do nové práce. Představte si, že mě zas někde vzali. Vypadá to, že na naší planetě Zemi se stále ještě vyskytují hodní lidé :-)

Vždycky jsem chtěla psa a nikdy jsem ho neměla. Podařilo se mi tu touhu potlačit na takový level, že netrpím. Na základce jsem trpěla. To byla moje touha nesmírná. Hodně spolužáků psa mělo, ale já jsem prostě nesměla.

Přeji si strávit silvestra na horách. V horské chatě s krbem a přáteli. Dobré jídlo, nemizící zásoby chlastu, hry, smích, cigaretka na mrazu a pohodlné oblečení. A až se kolem poledne probudíme, bude nám do oken svítit slunce a ze třpytu sněhu bude přecházet zrak.

Dneska jsem šla z práce jinou cestou než obvykle. Měla jsem totiž namířeno do drogerie. A co čert nechtěl, do cesty se mi postavil antikvariát.

Jistě jste zvědaví, jak se mi u nového otrokáře (ne)líbí. Ale co já vám můžu říct? Tady přece nemůžu napsat pravdu. Jen tak veřejně. To nejde. Tak to holt bude muset bejt beze jmen a bez konkrétních případů.

Protože mám dneska dovolenou a protože všichni teď žijou svařákama, zasíťovanejma stromkama na balkóně, frontama na kapry (vrazi!) a protože v tramvaji nepotkáte nikoho, komu by odněkud nečouhala role balicího papíru, tak tedy i odsud, z tohoto blogu, na vás dýchne vánoční duch.

Jak mně se tam nechtělo. Vždyť mně bohatě stačil ten pocit, že jsem byla vybrána. Jo a ještě jsem chtěla tu knihu, ale to mi klidně mohli poslat poštou.

A jak už to tak s novým džobem bývá, je potřeba si zajít k lékaři, který vás prohlédne a určí, zdali vám váš zdravotní stav dovoluje sedět na zadku a ťukat do klávesnice. Blbé je, že nemůžete jít ke svému lékaři, ale musíte jít tam, kam vám firma nařídí. Fajn bylo, že jsem se hned první týden mohla ulít z práce.

Povedlo se nemožné a už i já mám práci. Mnoho lidí v mém sociálním kruhu přesvědčených o mé vysoké inteligenci, nesmírné kreativitě a báječných zkušenostech se mi snažilo pomoct. Až se to jedné mé kamarádce podařilo - DĺKY, DĺKY, DĺKY - a já v pondělí nastoupila.

Tohle je tak strašně tragickej příběh, kterej se snad nemoh nikomu stát. Je to jak z nezávislýho filmu bez barev, kterej končí sebevraždou. No jo, ale ono se to vlastně stalo. Stalo se to mně.

Chtěla bych to napsat veřejně, ale copak můžu? Svět je malej a hlupáků je mraky. Časem to však možná zveřejním. Až mi nebude hrozit, že si