A už docela dávno. V práci už jsem čtyři a půl měsíce. Heja, heja, hej! A pořád jsem jak v ráji. Vypadá to na nejlepší práci, co jsem kdy měla.

Byla jsem u kadeřnice a mám na pár měsíců zkaženej život. Vypadám jak Uršula Kluková a ještě mám každou stranu jinak dlouhou. Nevím, co mě přimělo, dát zas nějaké náně s fénem moc nad mou krásou. Jo, vlastně vím.

Měla jsem narozeniny, tak jsem si vzala dovolenou. Komu to řeknu, ten se tomuto počinu diví, ale mně to přijde jako dobrej důvod. Nevytvořila jsem si žádný extra plán, páč to bych musela vstávat (jinak se totiž nedá nic stihnout) a to bych se pěkně proklínala.

Tak vám teda vážně nevím. Má smysl žít ve velkoměstě? Dává mi něco ta spousta lékáren, optik a pracovních příležitostí? Máme tu letiště a metro. Hurá! Ale co z toho?

Když si jednou místo kýble křídel objednáte něco malýho a dáte si buřty na pivu a přinesou vám dva celý a celkově ňáký přerostlý a přitom tam vždycky dávali jen jeden a půl a nebylo k tomu tolik křenu, kterej tam stejně jenom zabírá místo omáčce; jo, chtěli byste vytírat talíř chlebem, ale už nemáte co... Tak takovej to byl včera večer.

Přesto vám o včerejšku napíšu. Ono se totiž pořád něco děje. A jestli je to zvláštní, nebo ne, to už je úhel pohledu.

Loni jsem byla poprvé a bylo to úplně boží. Letos jsem si řekla, že to vydržím, a že nepůjdu. Přeci jenom lístek stojí 450 korun a já teď byla dlouho bez práce... Ha ha, kecy v kleci. Nevydržela jsem to a šla!

Převlíkla jsem si postel a konečně došlo na prostěradlo, které jsem dostala k Vánocům. Mezitím jsem vyprala pár kusů oblečení a teď doufám, že mi ještě dneska uschne, abych se mohla zabalit.

"Ty jsi odpůrce televize, nebo na ni prostě jenom nemáš?", zeptala se mě kamarádka. Heleďte, já televizi fakt nemám, neb mi to přijde jako naprostá zbytečnost, když tam nikdy nic nedávaj. Smysl zvukové kulisy taky nechápu - mám ráda ticho a vystačím si s vlastními myšlenkami, případně si pustím nějaké povídání na youtube (to dělám občas při vaření).